Karafiát a církev
Karafiátův poměr k církvi jako instituci můžeme označit jako silně
negativní. Během svého života se
totiž s církevními institucemi a jejími představiteli neustále dostával do
rozepří.
V Čáslavi, kde působil jako učitel v evangelickém semináři, byl několikrát
vyšetřován církevními
úřady kvůli financím, údajnému porušování mravů a šíření evangelické víry
mezi katolíky. Ani jedno
z obvinění nebylo potvrzeno, avšak byly jistě jedním z mnoha důvodů, proč
Karafiát seminář opustil.
Na Hrubé Lhotě se Karafiát s církevními úřady „srazil“ znovu. Nesouhlasil s
volbou Totuška za
moravského superintendenta, ani s volbou Jelínka za seniora.
Negativní postoj zaujal Karafiát i k církevní radě, která podle něj vnáší
do agendy řadu nařízení, která odporují Božím zákonům.
Karafiát ve svých pamětech mnohokrát naznačil, že církevní instituce nejsou
zapotřebí. Inspiroval
se zřejmě ve Skotsku, kde proběhl boj za osvobození církve
od světských vlivů, čili boj za zrušení veškerých církevních institucí.
Karafiát chtěl podobnou
církev prosadit i u nás. Byl přesvědčen, že každý církevní sbor
má být „malou republikou“ v čele s presbyterstvem a knězem.
V Praze zažil největší zklamání, když církevní úřady povolily roku 1918
sloučit reformovanou a
luterskou (augšburskou) církev. Nově vzniklá církev
se prezentovala pod jménem „Českobratrská církev evangelická“. Karafiát
celý proces sjednocení
považoval za nezákonný a očekával, že zasáhne vláda a odmítne jej. Vláda
ale sjednocení přijala.
Karafiát toto sloučení církví odmítal. Důvodů k nesouhlasu bylo několik.
První příčina vyplývá z
minulosti. Podle Karafiáta na Jimramovsku čeští bratři nikdy nebyli, proto
ani on nemůže být
českobratrský. V pamětech v závěrečné apologii, která se zabývá
příslušností Jana Karafiáta
k reformované církvi, cítíme,
že se Karafiát s názvem i podstatou českobratrské církve postupně smiřuje.
Poukazuje na to, že
českobratrští se od reformovaných hodně učili, a proto se stávali
reformovanými. Když pořídili
Bibli kralickou, byli dle Karafiáta již reformovaní. Rovněž „ospravedlnění
z víry“ je u
reformovaných i českobratrských podstatou jejich učení, což Karafiát
hodnotí kladně. Přesto
Karafiát upřednostňuje svoji reformovanou církev a vyzdvihuje heidelberský
katechismus, který je
přesně logicky uspořádaným celkem. V závěru své apologie vyslovuje Karafiát
nepřímo souhlas
s přijetím nově vzniklé Českobratrské církve evangelické, když přiznává, že
není
až tak podstatné jméno, ale jeho obsah: „Já nikdy nic jiného nebudu než
reformovaný a jestliže mne
českobratrským nazýváte, jest mi to navlas totéž jako reformovaný.“[166]
Myslím, že Karafiát se obával především toho, že by nově vzniklá církev
mohla být více bratrská než
reformovaná. Mohlo to znamenat, že bude zcela změněna struktura církve,
protože bratrská církev
byla biskupská, kdežto reformovaná byla presbyterská. A rovněž přijetí
bratrského katechismu by
bylo
pro Karafiáta nepřípustné.
Důkazem, že se Karafiát s Českobratrskou církví evangelickou ztotožnil,
je myslím i vzpomínka Františka Bednáře: „A tehdy v bratrském duchu se
rozpředl hovor mezi Drem
Krejsou a Karafiátem o podstatě církve reformované, luterské
a bratrské. Když debata skončila, Karafiát žertovně se obrátil k Dru
Krejsovi: »Vždyť Vy jste silně
reformovaný!« A na to Dr. Krejsa: »A Vy zase hodně luterský, ale ještě více
bratrský!« Karafiát
neodporoval.“ [167]
Posledním důkazem je pak Karafiátova poslední vůle, ve které odkazuje svůj
majetek včetně práv na
knihy synodní radě Českobratrské církve evangelické.
Karafiát kazatel
Josef Lukl Hromádka napsal: „Kazatel je povolán sborem, aby stál v čele
církve a byl vykonavatelem
volného úřadu a tím v jakémsi smyslu odpověden církvi, která ho zvolila,
ale zároveň volbou sboru
stává se služebníkem Slova.“ [168]
Karafiát si jistě byl vědom svého postavení ve sboru, necítil se však
povýšen nad ostatní věřící.
Myslím, že si mnohem více uvědomoval, že mu na bedrech leží nelehký úkol,
totiž zprostředkovat
lidem čisté evangelium a vyložit jej tak,
aby vystihl pravý smysl slova Božího. Karafiát se nepovyšoval, naopak se
neustále před Bohem
pokořoval, když v každém kázání připomínal svojí malost slovy „bídný, bídný
já člověk, kdo mě
vysvobodí z toho těla smrti?“[169]
Ve svých vzpomínkách se Karafiát přiznal, že vytvořit dobré kázání
pro něj zprvu nebylo jednoduché, ale s přibývajícími roky a zkušenostmi
své kazatelské umění zdokonalil a kázání mu nedělalo žádné potíže[170].
Jak působil kazatel Karafiát na své posluchače? Jan Herben napsal:
„Kdežto Karafiát objevil se před
námi tiše a mluvil nejdéle snad dvacet minut. Mluvil prostince, ač
vybranými slovy. Ale za těch
dvacet minut vyrůstal v proroka, kážícího jak u vytržení. Byl najednou
bytostí z jiného světa, a
jestliže jsem na někoho musil myslit, byl to Jan Křtitel, vyzývající k
pokání a prosící boha o
rozvlažení.“[171]Podobně hodnotí Karafiátovo kázání i Pavel Váša: žádné
hlubokomyslné filozofování,
žádné krasořečnictví, vždy připomínka Jana Křtitele.[172]
Myslím, že jednoduchou formu i jasný a prostý jazyk Karafiát do svých
kázání vložil úmyslně. Chtěl
na lidi působit především smyslem a významem slov, které jim předkládá a
nikoli krásou a
vytříbeností jazyka. Posluchač by měl nabýt dojmu, že vše od Boha vychází,
ale vše k němu zase
zpátky směřuje. Bůh je ten, který řídí svět. Hospodina máme oslavovat a
prokazovat mu naši lásku.
Slovo Boží se podle Karafiáta má stát součástí našich životů. Musíme
ho vnímat, pochopit jej, žít podle něho. Písmo je zákon, který stojí nad
všemi ostatními zákony, je
absolutní pravdou. Jestliže se v Bibli píše, že se má světit neděle, nejde
Karafiát ani k volbám a
nepustí k nim ani svoji služebnou Marjánku: „My rádi vrchnost posloucháme,
ale jenom tak, jak nás
k tomu vede slovo Boží.“[173]
Karafiát chce být neustále pod vlivem slova Božího. Bibli čte pravidelně
od středoškolských studií. Nejraději má českou Bibli kralickou, ale čte
písmo svaté
i v latině a řečtině, v němčině a angličtině, i v jiných jazycích.
Že je milovníkem a znalcem Písma dokazuje i ve svých pamětech. Často
na události které popisuje najde odpovídající citát z Bible, dokresluje
tak své vyprávění a Slovem Božím působí i na svého čtenáře, např. „Nechali
jsme všeho, a šli jsme
›žlíbkami‹ domů. Od kříže nad špýcharem jsme viděli pod sebou Imramov
ponořený ve spánek. Z Ochoze
vycházel měsíc, nikde se nic nehnulo,
a za malou chvíli jsme my také sladce spali. »Odpočívati budeš, a bude libý
sen tvůj«. Přísloví 3, 4.“[174]
Karafiát kazatel je člověk přímočarý a upřímný. Člověk vysoce vzdělaný
a sečtělý. Také člověk nesmírně prostý a skromný. Je dle mého mínění mužem
prokazujícím svoji víru
založenou na čistém evangeliu. Mužem toužícím po naplnění Slova Božího.
Mužem veliké lásky a pokory k Bohu.
Karafiát misionář
Také misionářská činnost je neopomenutelnou součástí Karafiátova života,
doprovázela jej od roku
1870, kdy nastoupil jako vikář v Roudnici a v podstatě
ji vykonával až do konce svého života.
Pod pojmem misie si představíme většinou vyslání knězů mezi jinověrce,
avšak v Karafiátově pojetí
získává slovo misie jiného významu. Už v Roudnici
se přesvědčil, že „klasická“ misie je mu spíše nepříjemná, protože nebyl
člověkem vtíravým a
agresivním. Odhodlal se však k misii „vnitřní“. Ta spočívala v působení
mezi křesťany, kteří
pochybují o své víře, kteří mají nějaké problémy apod. Za misii považoval i
kazatelskou službu,
neboť i zde utvrzoval lidi ve své víře. Jeho pobyt v Praze, kde mnohdy
zastupoval kněze, jenž
zrovna nemohli kázat, je dobrým příkladem jeho misijní činnosti. Za
„vnitřní“ misii můžeme
považovat bohoslužby, biblické hodiny, kázání apod., protože se misionář
soustřeďuje na větší okruh
lidí najednou.
Velice rád navštěvoval Karafiát studentský evangelický spolek Jeronym.
Studenti otevřeli zvláštní
místnost v Jámě, kde se konaly tzv. biblické hodiny, které suplovaly výuku
evangelického
náboženství, bohoslužbu či pobožnost. V Praze totiž ještě nebyla
evangelická fakulta[175].
V biblických hodinách se brzy objevili
i nestudenti, např. presbyter Jan Hála nebo vikář Souček. Karafiáta
doslova okouzlil zájem
studentů i všech přítomných o debaty a rád poslouchal jejich stanoviska
a názory.
Myslím, že Jeronym připomínal Karafiátovi jeho studentská léta, zejména
období na bonnenské a
berlínské univerzitě, kde vstřebával atmosféru evangelického prostředí. V
Jeronymu se znovu ponořil
do modliteb, učení, kázání a rozmluv
a byl potěšen, že „evangelický duch“ přetrvává i v mladých lidech.
Velmi úzce s misionářským úsilím Jana Karafiáta souvisí také činnost
pastorační. Karafiát považoval
starost o lidské duše za nezbytnou součást svého kněžského povolání a
aktivně se jí věnoval.
Na Hrubé Lhotě vykonával pastoraci pravidelně u všech členů sboru. Vedle
náboženských otázek jim
pomáhal řešit často problémy právní i sociální, nikdy
se však nezabýval majetkem. Aby mohl přijít ke každému, zrušil tzv. štolové
poplatky.
I když Karafiát působil v Praze jako farář mimo službu a byl vyvázán z
úřadu, vykonával pastoraci
dál. František Bednář vzpomíná, jak hluboká byla Karafiátova starost v
okruhu jeho nejbližších:
„Karafiát stojí v osobním styku se “svými“ lidmi; zasahuje do jejich
života, má pro ně pozorný
poslech, řídí je, a ve shromáždění určuje místo, kde mají seděti, kdo jsou
mu nejbližší, i když to
někdy „slečince“ není příjemné, aby seděla vedle něho a tváří proti
ostatním přítomným.“[176]
Karafiát ve svých Pamětech spisovatele Broučků věnuje pastoraci hodně
prostoru, vypisuje, jaké
povahy jeho pastorace byla. Vedle nemocných vykonával pastoraci zejména u
mladých lidí, radil jim
v otázkách víry, rozhodoval s nimi
o jejich budoucím povolání, řešil s nimi sňatek či manželství apod.
Domnívám se, Karafiát misionář a pastor se projevil výrazněji, než Karafiát
kazatel. Ve styku
s lidmi dokázal ještě více otevřít své srdce a duši a mnohdy
je upřednostnil před sílou rozumu. V otázkách víry při pastoraci nikdy
nepolevil, jeho slova ale
nebyla tak ostrá a kritická, jak někdy zazněla v kázání. Karafiát byl stále
mužem žijícím ve víře,
knězem i kazatelem. Při pastoraci se ale ukázal především jako člověk,
který je ochotný naslouchat,
poradit i pomoci.
Karafiát a víra
Jako malý chlapec navštěvoval Karafiát církevní školu a se svoji rodinou
chodil pravidelně do
kostela, avšak z jeho pamětí je patrné, že ani škola
a ani bohoslužby jej ve víře nijak neoslovily, neboť v nich nebylo nic
„duchovního“. S odstupem let
Karafiát vzpomíná, že mu v Jimramově scházela „vůně Pána Ježíše“[157].
Karafiátova víra, se podle mého mínění utvářela především v rodinném kruhu.
Byla to hlavně maminka,
která mu ukázala cestu k Bohu. Malý Jan často klečel u jejích nohou a
odříkával po ní
modlitbu[158]. Rodinné pobožnosti či společné modlitby se u Karafiátů ale
nepěstovaly, tento zvyk
si Karafiát přivezl až ze studií v německém prostředí a ze Skotska.
Modlitba se pro Karafiáta stala jedním ze základních pilířů jeho víry.
Sám přiznává, že v pozdějším věku s Bohem často v duchu rozmlouval: „Není
na celém světě tak šťastné vlaštovičky jedné jediné, jako já jsem, daleko
od světa
na té naší nejzadnější Lhotě, když s pánem chodím Jako Enoch, »jako bych
viděl Neviditelného, tak
jsa utvrzen«, a uctivě s ním rozmlouvaje o svých věcech
o všech.“[159]
Modlitba se stala formou jeho
osobní zpovědi. Bohu se svěřil s každým svým tajemstvím, s přáním
i snem, ale lidem se svěřoval jen velmi málo. I jeho paměti ukazují, že byl
člověkem vcelku
uzavřeným, že dokázal spíše naslouchat než s někým o svých záležitostech
rozmlouvat.
S příchodem do Güterslohe se víra Jana Karafiáta začala prohlubovat.
Uvědomoval si rozdíly mezi
českým a německým pojetím víry. Poznal, jak vypadá domácí pobožnost, v
kostele slyšel působivá
kázání, ve škole poznal výborné učitele. „Vůkol mne všudy veliká důkladnost
a opravdovost, všudy
živý příklad; neboť
co se kázalo a učilo, to se také žilo.“[160] Zde, jak tvrdí, se Duch svatý
dotkl jeho duše i
srdce[161]. Karafiát jako by si uvědomil svoji lásku k Bohu. Jeho víra
vyšla z jeho nitra, za srdce
a mysli. A láska k Bohu byla u Karafiáta tak veliká, že se rozhodl
pro studium bohosloví.
Studium na vysoké škole bylo pro Karafiáta jistě velmi přínosné. Karafiát
prohloubil své znalosti a
rozšířil svůj obzor poznáním víry z teologického hlediska. Nebyl už ve své
víře pouhým laikem, stal
se člověkem, který si svoji víru dříve vnímanou srdcem dokázal obhájit z
pozice církevního učení.
Myslím, že velmi důležité pro Karafiátovu víru se ukázalo studium logiky. V
Berlíně přečetl knihu
profesora Trendelenburga Logische Untersuchungen[162],
a jak se v pamětech sám svěřuje, ke knížce se mnohdy a rád vracel.[163]
Např. logiku aplikoval do
kázání, u něhož si vytvořil pevné schéma výstavby textu. Anebo když měl
Karafiát poukázat na
přednosti své reformované církve, vždy se odvolal k heidelberskému
katechismu, který je vystavěn na
přísných logických postupech
a právě „logičnost“ vyzdvihl jako jeden z důležitých příznaků katechismu i
svojí víry. V neposlední
řadě pak přísné logické postupy použil i při vytváření vlastního tzv.
reformovaného
katechismu[164].
Výhodou pro Karafiáta byl myslím i fakt, že vysokoškolská studia strávil
na třech různých fakultách – v Berlíně, Bonnu a ve Vídni. Každé místo se
jistě „duchovně“ podepsalo
na vývoji Karafiátovy osobnosti, na dozrání jeho víry
a náboženského přesvědčení.
Karafiát si dle mého názoru svoji „duchovní přeměnu“ plně uvědomoval, neboť
když se jednou ze svých
vysokoškolských studií vrátil do rodného Jimramova, cítil, že: „Pán Ježíš
se všudy ztrácel, Jeho
Slovo nebylo nikde v lásce, ano ani
ve vážnosti. Všecko bylo tak neduchovní, anebo i přímo světské. A takové to
bylo v církvi i
v rodině, a všudy. Ó to byla žalost! – [...] oni že se nezměnili, ale já,
že jsem se silno změnil,
to jim radost nedělalo. Tak mnohé se jim zdálo být přepjaté
a přemrštěné, a i když jsem byl sebe opatrnější, nejedno slovo se jich
dotýkalo nemile. Ach, to
byla bolest!“[165]
Již během vysokoškolských studií v Bonnu se Karafiát poprvé dostal do styku
s nizozemským
reformovaným sborem v Elberfeldu a přísnými řády faráře Hohlbrügga. Po
ukončení vysoké školy pobyl
dva měsíce doma, a poté nastoupil
na místo vychovatele u pana Langena v Kolíně nad Rýnem. Vyznání rodiny
Langenovy přivedlo Karafiáta
znovu k elberfeldskému sboru. Prostředí, jehož vůni Karafiát nasával, jistě
mělo (vedle Skotska)
značný vliv na jeho pozdější práci v církvi. Zde Karafiát poznal, co je to
reformovaný a probuzený
sbor. Uvědomil si, že je možné, aby se i česká církev duchovně probudila.
Myslím, že v Kolíně
pochopil, že víra neznamená pouze naslouchat Slovu Božímu, ale především
konat, proměnit ho ve
skutky a realizovat ho ve všedním životě.
A proto přijal nové místo vikáře v Roudnici. Ocitl se v prostředí českém,
duchovně neprobuzeném.
Snažil se však sbor duchovně pozvednout. A zde se ukázal další rys
Karafiátovy víry – specifický
přístup k misii. Řekli bychom, že Karafiát upřednostňoval kvalitu nad
kvantitou. Byl přesvědčen, že
získat jednu duši, která
se k Bohu skutečně obrátí, je lepší, než sto duší, které Boha přijímají jen
povrchně. Karafiátovu
snahu po očištění víry však mnozí považovali za neprůbojnost
a nedostatečnou agresivitu v získávání nových přívrženců. Jeho názor o
nutnosti „vnitřní“ misie a
péče o jednotlivé duše sboru ale nebyla ničím a nikým ovlivněna, Karafiát
zůstal tomuto smýšlení
nakloněn až do konce života.
Pozdější odvahu k pokusu o vytvoření probuzeného sboru mu myslím dodal
i pobyt ve Skotsku. Zde se inspiroval presbyterním řízením sborů i snahou
skotských církví po
nezávislosti na moci světské.
Ideál probuzeného sboru, který se mu rodil v hlavě, se pokusil zrealizovat
během dvaceti let své
farářské činnosti na valašské Hrubé Lhotě, kde byl zvolen roku 1875.
Karafiát svojí pílí a
duchovním působením probuzený sbor skutečně sestavil, podle skotských
církví zřídil ve sboru
presbyterstvo. Přiměl lhotecké občany k upřímné lásce k Bohu. Jeho snahy
však ztroskotaly na
církevním vedení.
Karafiátovy ideály možná nebyly zcela naplněny, ale jeho snaha nebyla
zapomenuta. Ve své víře
Karafiát, myslím, doufal, že pokus o vytvoření reformovaného probuzeného
sboru nebyl marný.
Na Lhotě se z Karafiáta stal opravdový muž víry. Své názory, myšlení
a přesvědčení se snažil uvést do praxe. Žil podle Božích zákonů a těšilo
jej, že mnozí lidé se mu
začínají podobat v upřímné lásce k Bohu a Pánu Ježíši.
S hřejivým pocitem, že se mu dílo alespoň částečně vydařilo, snad odcházel
do Prahy. Na své
kněžské povolání nezanevřel, naopak jej vykonával dál, a zažil mnoho
náznaků církevního probuzení,
které jej utužovaly v názoru, že církvi „svítá na lepší časy“.
S tím, jak Karafiát dospíval a studoval, jak poznával nové lidi a nová
prostředí, utvářela se i
jeho víra. Obrazně bych formování jeho víry a duchovních záměrů přirovnala
k výstavbě chrámu.
Základy chrámu jsou synonymem prvního seznámení Jana Karafiáta s Bohem a
utváření prvních názorů na
náboženství v rodinném kruhu Karafiátovy rodiny. Nosné zdi a pilíře, bez
kterých by kostel neudržel
svoji stabilitu a nemohl
by být vztyčen do výše, představují léta strávená v Güterslohe, kde
Karafiát našel víru, jež
vychází z jeho srdce a jeho duše. Nebýt pravé a upřímné lásky k Bohu,
nemohl by se Karafiát nikdy
stát pravým křesťanem ani knězem. Okna, dveře
a střecha uzavírají obrovský prostor, který se stavěl po dlouhá léta a
chrání
jej před nepříznivým počasím. U Karafiáta je tomu podobně. Okna, dveře a
střecha, to jsou
vysokoškolská studia, během kterých Karafiát dokončil svůj duchovní vývoj,
stal se teologem a
knězem, který se ve víře dokáže postavit všem „nepříznivým vlivům“. A
konečně věž chrámu. Tyčí se
k nebi, je nejblíže k nebeskému Otci.
Věž často slouží jako orientační bod v neznámém prostředí. Myslím, že k
věži můžeme připodobnit
Karafiátovy ideály a plány na vytvoření reformovaného sboru
a krásné církve, které zformoval v mysli během pobytu v Kolíně nad Rýnem
a Edinburku. Existence ideálů a plánů dokazuje, že Karafiátova víra nebyla
statická, ale že se
stále více přibližovala Bohu.
Jestli se stavba chrámu podaří a jestli věž přivede „hledající“ lidi do
kostela, vznikne uvnitř
chrámu církevní shromáždění, které bude chtít splynout s krásou chrámového
prostředí a pomyslně
vyšplhat až na chrámovou věž. Podobně to vnímá
i Karafiát. Bude-li dobrým knězem a pravým mužem víry, přivede do kostela
mnoho věřících lidí a
společně s nimi může dosáhnout až k Bohu a způsobit, že se ideály stanou
skutečností a vznikne
reformovaný a hlavně probuzený církevní sbor. A čím více takových sborů
vznikne, tím více se stane
skutečností i ideál „krásné“ církve.
____________________________________________
.
Karafiátův poměr k církvi jako instituci můžeme označit jako silně
negativní. Během svého života se
totiž s církevními institucemi a jejími představiteli neustále dostával do
rozepří.
V Čáslavi, kde působil jako učitel v evangelickém semináři, byl několikrát
vyšetřován církevními
úřady kvůli financím, údajnému porušování mravů a šíření evangelické víry
mezi katolíky. Ani jedno
z obvinění nebylo potvrzeno, avšak byly jistě jedním z mnoha důvodů, proč
Karafiát seminář opustil.
Na Hrubé Lhotě se Karafiát s církevními úřady „srazil“ znovu. Nesouhlasil s
volbou Totuška za
moravského superintendenta, ani s volbou Jelínka za seniora.
Negativní postoj zaujal Karafiát i k církevní radě, která podle něj vnáší
do agendy řadu nařízení, která odporují Božím zákonům.
Karafiát ve svých pamětech mnohokrát naznačil, že církevní instituce nejsou
zapotřebí. Inspiroval
se zřejmě ve Skotsku, kde proběhl boj za osvobození církve
od světských vlivů, čili boj za zrušení veškerých církevních institucí.
Karafiát chtěl podobnou
církev prosadit i u nás. Byl přesvědčen, že každý církevní sbor
má být „malou republikou“ v čele s presbyterstvem a knězem.
V Praze zažil největší zklamání, když církevní úřady povolily roku 1918
sloučit reformovanou a
luterskou (augšburskou) církev. Nově vzniklá církev
se prezentovala pod jménem „Českobratrská církev evangelická“. Karafiát
celý proces sjednocení
považoval za nezákonný a očekával, že zasáhne vláda a odmítne jej. Vláda
ale sjednocení přijala.
Karafiát toto sloučení církví odmítal. Důvodů k nesouhlasu bylo několik.
První příčina vyplývá z
minulosti. Podle Karafiáta na Jimramovsku čeští bratři nikdy nebyli, proto
ani on nemůže být
českobratrský. V pamětech v závěrečné apologii, která se zabývá
příslušností Jana Karafiáta
k reformované církvi, cítíme,
že se Karafiát s názvem i podstatou českobratrské církve postupně smiřuje.
Poukazuje na to, že
českobratrští se od reformovaných hodně učili, a proto se stávali
reformovanými. Když pořídili
Bibli kralickou, byli dle Karafiáta již reformovaní. Rovněž „ospravedlnění
z víry“ je u
reformovaných i českobratrských podstatou jejich učení, což Karafiát
hodnotí kladně. Přesto
Karafiát upřednostňuje svoji reformovanou církev a vyzdvihuje heidelberský
katechismus, který je
přesně logicky uspořádaným celkem. V závěru své apologie vyslovuje Karafiát
nepřímo souhlas
s přijetím nově vzniklé Českobratrské církve evangelické, když přiznává, že
není
až tak podstatné jméno, ale jeho obsah: „Já nikdy nic jiného nebudu než
reformovaný a jestliže mne
českobratrským nazýváte, jest mi to navlas totéž jako reformovaný.“[166]
Myslím, že Karafiát se obával především toho, že by nově vzniklá církev
mohla být více bratrská než
reformovaná. Mohlo to znamenat, že bude zcela změněna struktura církve,
protože bratrská církev
byla biskupská, kdežto reformovaná byla presbyterská. A rovněž přijetí
bratrského katechismu by
bylo
pro Karafiáta nepřípustné.
Důkazem, že se Karafiát s Českobratrskou církví evangelickou ztotožnil,
je myslím i vzpomínka Františka Bednáře: „A tehdy v bratrském duchu se
rozpředl hovor mezi Drem
Krejsou a Karafiátem o podstatě církve reformované, luterské
a bratrské. Když debata skončila, Karafiát žertovně se obrátil k Dru
Krejsovi: »Vždyť Vy jste silně
reformovaný!« A na to Dr. Krejsa: »A Vy zase hodně luterský, ale ještě více
bratrský!« Karafiát
neodporoval.“ [167]
Posledním důkazem je pak Karafiátova poslední vůle, ve které odkazuje svůj
majetek včetně práv na
knihy synodní radě Českobratrské církve evangelické.
Karafiát kazatel
Josef Lukl Hromádka napsal: „Kazatel je povolán sborem, aby stál v čele
církve a byl vykonavatelem
volného úřadu a tím v jakémsi smyslu odpověden církvi, která ho zvolila,
ale zároveň volbou sboru
stává se služebníkem Slova.“ [168]
Karafiát si jistě byl vědom svého postavení ve sboru, necítil se však
povýšen nad ostatní věřící.
Myslím, že si mnohem více uvědomoval, že mu na bedrech leží nelehký úkol,
totiž zprostředkovat
lidem čisté evangelium a vyložit jej tak,
aby vystihl pravý smysl slova Božího. Karafiát se nepovyšoval, naopak se
neustále před Bohem
pokořoval, když v každém kázání připomínal svojí malost slovy „bídný, bídný
já člověk, kdo mě
vysvobodí z toho těla smrti?“[169]
Ve svých vzpomínkách se Karafiát přiznal, že vytvořit dobré kázání
pro něj zprvu nebylo jednoduché, ale s přibývajícími roky a zkušenostmi
své kazatelské umění zdokonalil a kázání mu nedělalo žádné potíže[170].
Jak působil kazatel Karafiát na své posluchače? Jan Herben napsal:
„Kdežto Karafiát objevil se před
námi tiše a mluvil nejdéle snad dvacet minut. Mluvil prostince, ač
vybranými slovy. Ale za těch
dvacet minut vyrůstal v proroka, kážícího jak u vytržení. Byl najednou
bytostí z jiného světa, a
jestliže jsem na někoho musil myslit, byl to Jan Křtitel, vyzývající k
pokání a prosící boha o
rozvlažení.“[171]Podobně hodnotí Karafiátovo kázání i Pavel Váša: žádné
hlubokomyslné filozofování,
žádné krasořečnictví, vždy připomínka Jana Křtitele.[172]
Myslím, že jednoduchou formu i jasný a prostý jazyk Karafiát do svých
kázání vložil úmyslně. Chtěl
na lidi působit především smyslem a významem slov, které jim předkládá a
nikoli krásou a
vytříbeností jazyka. Posluchač by měl nabýt dojmu, že vše od Boha vychází,
ale vše k němu zase
zpátky směřuje. Bůh je ten, který řídí svět. Hospodina máme oslavovat a
prokazovat mu naši lásku.
Slovo Boží se podle Karafiáta má stát součástí našich životů. Musíme
ho vnímat, pochopit jej, žít podle něho. Písmo je zákon, který stojí nad
všemi ostatními zákony, je
absolutní pravdou. Jestliže se v Bibli píše, že se má světit neděle, nejde
Karafiát ani k volbám a
nepustí k nim ani svoji služebnou Marjánku: „My rádi vrchnost posloucháme,
ale jenom tak, jak nás
k tomu vede slovo Boží.“[173]
Karafiát chce být neustále pod vlivem slova Božího. Bibli čte pravidelně
od středoškolských studií. Nejraději má českou Bibli kralickou, ale čte
písmo svaté
i v latině a řečtině, v němčině a angličtině, i v jiných jazycích.
Že je milovníkem a znalcem Písma dokazuje i ve svých pamětech. Často
na události které popisuje najde odpovídající citát z Bible, dokresluje
tak své vyprávění a Slovem Božím působí i na svého čtenáře, např. „Nechali
jsme všeho, a šli jsme
›žlíbkami‹ domů. Od kříže nad špýcharem jsme viděli pod sebou Imramov
ponořený ve spánek. Z Ochoze
vycházel měsíc, nikde se nic nehnulo,
a za malou chvíli jsme my také sladce spali. »Odpočívati budeš, a bude libý
sen tvůj«. Přísloví 3, 4.“[174]
Karafiát kazatel je člověk přímočarý a upřímný. Člověk vysoce vzdělaný
a sečtělý. Také člověk nesmírně prostý a skromný. Je dle mého mínění mužem
prokazujícím svoji víru
založenou na čistém evangeliu. Mužem toužícím po naplnění Slova Božího.
Mužem veliké lásky a pokory k Bohu.
Karafiát misionář
Také misionářská činnost je neopomenutelnou součástí Karafiátova života,
doprovázela jej od roku
1870, kdy nastoupil jako vikář v Roudnici a v podstatě
ji vykonával až do konce svého života.
Pod pojmem misie si představíme většinou vyslání knězů mezi jinověrce,
avšak v Karafiátově pojetí
získává slovo misie jiného významu. Už v Roudnici
se přesvědčil, že „klasická“ misie je mu spíše nepříjemná, protože nebyl
člověkem vtíravým a
agresivním. Odhodlal se však k misii „vnitřní“. Ta spočívala v působení
mezi křesťany, kteří
pochybují o své víře, kteří mají nějaké problémy apod. Za misii považoval i
kazatelskou službu,
neboť i zde utvrzoval lidi ve své víře. Jeho pobyt v Praze, kde mnohdy
zastupoval kněze, jenž
zrovna nemohli kázat, je dobrým příkladem jeho misijní činnosti. Za
„vnitřní“ misii můžeme
považovat bohoslužby, biblické hodiny, kázání apod., protože se misionář
soustřeďuje na větší okruh
lidí najednou.
Velice rád navštěvoval Karafiát studentský evangelický spolek Jeronym.
Studenti otevřeli zvláštní
místnost v Jámě, kde se konaly tzv. biblické hodiny, které suplovaly výuku
evangelického
náboženství, bohoslužbu či pobožnost. V Praze totiž ještě nebyla
evangelická fakulta[175].
V biblických hodinách se brzy objevili
i nestudenti, např. presbyter Jan Hála nebo vikář Souček. Karafiáta
doslova okouzlil zájem
studentů i všech přítomných o debaty a rád poslouchal jejich stanoviska
a názory.
Myslím, že Jeronym připomínal Karafiátovi jeho studentská léta, zejména
období na bonnenské a
berlínské univerzitě, kde vstřebával atmosféru evangelického prostředí. V
Jeronymu se znovu ponořil
do modliteb, učení, kázání a rozmluv
a byl potěšen, že „evangelický duch“ přetrvává i v mladých lidech.
Velmi úzce s misionářským úsilím Jana Karafiáta souvisí také činnost
pastorační. Karafiát považoval
starost o lidské duše za nezbytnou součást svého kněžského povolání a
aktivně se jí věnoval.
Na Hrubé Lhotě vykonával pastoraci pravidelně u všech členů sboru. Vedle
náboženských otázek jim
pomáhal řešit často problémy právní i sociální, nikdy
se však nezabýval majetkem. Aby mohl přijít ke každému, zrušil tzv. štolové
poplatky.
I když Karafiát působil v Praze jako farář mimo službu a byl vyvázán z
úřadu, vykonával pastoraci
dál. František Bednář vzpomíná, jak hluboká byla Karafiátova starost v
okruhu jeho nejbližších:
„Karafiát stojí v osobním styku se “svými“ lidmi; zasahuje do jejich
života, má pro ně pozorný
poslech, řídí je, a ve shromáždění určuje místo, kde mají seděti, kdo jsou
mu nejbližší, i když to
někdy „slečince“ není příjemné, aby seděla vedle něho a tváří proti
ostatním přítomným.“[176]
Karafiát ve svých Pamětech spisovatele Broučků věnuje pastoraci hodně
prostoru, vypisuje, jaké
povahy jeho pastorace byla. Vedle nemocných vykonával pastoraci zejména u
mladých lidí, radil jim
v otázkách víry, rozhodoval s nimi
o jejich budoucím povolání, řešil s nimi sňatek či manželství apod.
Domnívám se, Karafiát misionář a pastor se projevil výrazněji, než Karafiát
kazatel. Ve styku
s lidmi dokázal ještě více otevřít své srdce a duši a mnohdy
je upřednostnil před sílou rozumu. V otázkách víry při pastoraci nikdy
nepolevil, jeho slova ale
nebyla tak ostrá a kritická, jak někdy zazněla v kázání. Karafiát byl stále
mužem žijícím ve víře,
knězem i kazatelem. Při pastoraci se ale ukázal především jako člověk,
který je ochotný naslouchat,
poradit i pomoci.
Karafiát a víra
Jako malý chlapec navštěvoval Karafiát církevní školu a se svoji rodinou
chodil pravidelně do
kostela, avšak z jeho pamětí je patrné, že ani škola
a ani bohoslužby jej ve víře nijak neoslovily, neboť v nich nebylo nic
„duchovního“. S odstupem let
Karafiát vzpomíná, že mu v Jimramově scházela „vůně Pána Ježíše“[157].
Karafiátova víra, se podle mého mínění utvářela především v rodinném kruhu.
Byla to hlavně maminka,
která mu ukázala cestu k Bohu. Malý Jan často klečel u jejích nohou a
odříkával po ní
modlitbu[158]. Rodinné pobožnosti či společné modlitby se u Karafiátů ale
nepěstovaly, tento zvyk
si Karafiát přivezl až ze studií v německém prostředí a ze Skotska.
Modlitba se pro Karafiáta stala jedním ze základních pilířů jeho víry.
Sám přiznává, že v pozdějším věku s Bohem často v duchu rozmlouval: „Není
na celém světě tak šťastné vlaštovičky jedné jediné, jako já jsem, daleko
od světa
na té naší nejzadnější Lhotě, když s pánem chodím Jako Enoch, »jako bych
viděl Neviditelného, tak
jsa utvrzen«, a uctivě s ním rozmlouvaje o svých věcech
o všech.“[159]
Modlitba se stala formou jeho
osobní zpovědi. Bohu se svěřil s každým svým tajemstvím, s přáním
i snem, ale lidem se svěřoval jen velmi málo. I jeho paměti ukazují, že byl
člověkem vcelku
uzavřeným, že dokázal spíše naslouchat než s někým o svých záležitostech
rozmlouvat.
S příchodem do Güterslohe se víra Jana Karafiáta začala prohlubovat.
Uvědomoval si rozdíly mezi
českým a německým pojetím víry. Poznal, jak vypadá domácí pobožnost, v
kostele slyšel působivá
kázání, ve škole poznal výborné učitele. „Vůkol mne všudy veliká důkladnost
a opravdovost, všudy
živý příklad; neboť
co se kázalo a učilo, to se také žilo.“[160] Zde, jak tvrdí, se Duch svatý
dotkl jeho duše i
srdce[161]. Karafiát jako by si uvědomil svoji lásku k Bohu. Jeho víra
vyšla z jeho nitra, za srdce
a mysli. A láska k Bohu byla u Karafiáta tak veliká, že se rozhodl
pro studium bohosloví.
Studium na vysoké škole bylo pro Karafiáta jistě velmi přínosné. Karafiát
prohloubil své znalosti a
rozšířil svůj obzor poznáním víry z teologického hlediska. Nebyl už ve své
víře pouhým laikem, stal
se člověkem, který si svoji víru dříve vnímanou srdcem dokázal obhájit z
pozice církevního učení.
Myslím, že velmi důležité pro Karafiátovu víru se ukázalo studium logiky. V
Berlíně přečetl knihu
profesora Trendelenburga Logische Untersuchungen[162],
a jak se v pamětech sám svěřuje, ke knížce se mnohdy a rád vracel.[163]
Např. logiku aplikoval do
kázání, u něhož si vytvořil pevné schéma výstavby textu. Anebo když měl
Karafiát poukázat na
přednosti své reformované církve, vždy se odvolal k heidelberskému
katechismu, který je vystavěn na
přísných logických postupech
a právě „logičnost“ vyzdvihl jako jeden z důležitých příznaků katechismu i
svojí víry. V neposlední
řadě pak přísné logické postupy použil i při vytváření vlastního tzv.
reformovaného
katechismu[164].
Výhodou pro Karafiáta byl myslím i fakt, že vysokoškolská studia strávil
na třech různých fakultách – v Berlíně, Bonnu a ve Vídni. Každé místo se
jistě „duchovně“ podepsalo
na vývoji Karafiátovy osobnosti, na dozrání jeho víry
a náboženského přesvědčení.
Karafiát si dle mého názoru svoji „duchovní přeměnu“ plně uvědomoval, neboť
když se jednou ze svých
vysokoškolských studií vrátil do rodného Jimramova, cítil, že: „Pán Ježíš
se všudy ztrácel, Jeho
Slovo nebylo nikde v lásce, ano ani
ve vážnosti. Všecko bylo tak neduchovní, anebo i přímo světské. A takové to
bylo v církvi i
v rodině, a všudy. Ó to byla žalost! – [...] oni že se nezměnili, ale já,
že jsem se silno změnil,
to jim radost nedělalo. Tak mnohé se jim zdálo být přepjaté
a přemrštěné, a i když jsem byl sebe opatrnější, nejedno slovo se jich
dotýkalo nemile. Ach, to
byla bolest!“[165]
Již během vysokoškolských studií v Bonnu se Karafiát poprvé dostal do styku
s nizozemským
reformovaným sborem v Elberfeldu a přísnými řády faráře Hohlbrügga. Po
ukončení vysoké školy pobyl
dva měsíce doma, a poté nastoupil
na místo vychovatele u pana Langena v Kolíně nad Rýnem. Vyznání rodiny
Langenovy přivedlo Karafiáta
znovu k elberfeldskému sboru. Prostředí, jehož vůni Karafiát nasával, jistě
mělo (vedle Skotska)
značný vliv na jeho pozdější práci v církvi. Zde Karafiát poznal, co je to
reformovaný a probuzený
sbor. Uvědomil si, že je možné, aby se i česká církev duchovně probudila.
Myslím, že v Kolíně
pochopil, že víra neznamená pouze naslouchat Slovu Božímu, ale především
konat, proměnit ho ve
skutky a realizovat ho ve všedním životě.
A proto přijal nové místo vikáře v Roudnici. Ocitl se v prostředí českém,
duchovně neprobuzeném.
Snažil se však sbor duchovně pozvednout. A zde se ukázal další rys
Karafiátovy víry – specifický
přístup k misii. Řekli bychom, že Karafiát upřednostňoval kvalitu nad
kvantitou. Byl přesvědčen, že
získat jednu duši, která
se k Bohu skutečně obrátí, je lepší, než sto duší, které Boha přijímají jen
povrchně. Karafiátovu
snahu po očištění víry však mnozí považovali za neprůbojnost
a nedostatečnou agresivitu v získávání nových přívrženců. Jeho názor o
nutnosti „vnitřní“ misie a
péče o jednotlivé duše sboru ale nebyla ničím a nikým ovlivněna, Karafiát
zůstal tomuto smýšlení
nakloněn až do konce života.
Pozdější odvahu k pokusu o vytvoření probuzeného sboru mu myslím dodal
i pobyt ve Skotsku. Zde se inspiroval presbyterním řízením sborů i snahou
skotských církví po
nezávislosti na moci světské.
Ideál probuzeného sboru, který se mu rodil v hlavě, se pokusil zrealizovat
během dvaceti let své
farářské činnosti na valašské Hrubé Lhotě, kde byl zvolen roku 1875.
Karafiát svojí pílí a
duchovním působením probuzený sbor skutečně sestavil, podle skotských
církví zřídil ve sboru
presbyterstvo. Přiměl lhotecké občany k upřímné lásce k Bohu. Jeho snahy
však ztroskotaly na
církevním vedení.
Karafiátovy ideály možná nebyly zcela naplněny, ale jeho snaha nebyla
zapomenuta. Ve své víře
Karafiát, myslím, doufal, že pokus o vytvoření reformovaného probuzeného
sboru nebyl marný.
Na Lhotě se z Karafiáta stal opravdový muž víry. Své názory, myšlení
a přesvědčení se snažil uvést do praxe. Žil podle Božích zákonů a těšilo
jej, že mnozí lidé se mu
začínají podobat v upřímné lásce k Bohu a Pánu Ježíši.
S hřejivým pocitem, že se mu dílo alespoň částečně vydařilo, snad odcházel
do Prahy. Na své
kněžské povolání nezanevřel, naopak jej vykonával dál, a zažil mnoho
náznaků církevního probuzení,
které jej utužovaly v názoru, že církvi „svítá na lepší časy“.
S tím, jak Karafiát dospíval a studoval, jak poznával nové lidi a nová
prostředí, utvářela se i
jeho víra. Obrazně bych formování jeho víry a duchovních záměrů přirovnala
k výstavbě chrámu.
Základy chrámu jsou synonymem prvního seznámení Jana Karafiáta s Bohem a
utváření prvních názorů na
náboženství v rodinném kruhu Karafiátovy rodiny. Nosné zdi a pilíře, bez
kterých by kostel neudržel
svoji stabilitu a nemohl
by být vztyčen do výše, představují léta strávená v Güterslohe, kde
Karafiát našel víru, jež
vychází z jeho srdce a jeho duše. Nebýt pravé a upřímné lásky k Bohu,
nemohl by se Karafiát nikdy
stát pravým křesťanem ani knězem. Okna, dveře
a střecha uzavírají obrovský prostor, který se stavěl po dlouhá léta a
chrání
jej před nepříznivým počasím. U Karafiáta je tomu podobně. Okna, dveře a
střecha, to jsou
vysokoškolská studia, během kterých Karafiát dokončil svůj duchovní vývoj,
stal se teologem a
knězem, který se ve víře dokáže postavit všem „nepříznivým vlivům“. A
konečně věž chrámu. Tyčí se
k nebi, je nejblíže k nebeskému Otci.
Věž často slouží jako orientační bod v neznámém prostředí. Myslím, že k
věži můžeme připodobnit
Karafiátovy ideály a plány na vytvoření reformovaného sboru
a krásné církve, které zformoval v mysli během pobytu v Kolíně nad Rýnem
a Edinburku. Existence ideálů a plánů dokazuje, že Karafiátova víra nebyla
statická, ale že se
stále více přibližovala Bohu.
Jestli se stavba chrámu podaří a jestli věž přivede „hledající“ lidi do
kostela, vznikne uvnitř
chrámu církevní shromáždění, které bude chtít splynout s krásou chrámového
prostředí a pomyslně
vyšplhat až na chrámovou věž. Podobně to vnímá
i Karafiát. Bude-li dobrým knězem a pravým mužem víry, přivede do kostela
mnoho věřících lidí a
společně s nimi může dosáhnout až k Bohu a způsobit, že se ideály stanou
skutečností a vznikne
reformovaný a hlavně probuzený církevní sbor. A čím více takových sborů
vznikne, tím více se stane
skutečností i ideál „krásné“ církve.
____________________________________________
.
„ Panovníče Hospodine, kterýž jsi se vznášel nad vodami, když země byla nesličná a pustá, a který sám podle svého srdce obracíš za sebou ty, které chceš míti obrácené za sebou!
Tobě přísluší chvála a čest a díkůčinění a požehnání, a Tebe žádáme sobě chválit a oslavovat a velebit i my. Ó bys nás k tomu nastrojil, co by se líbilo Tobě!
Ty Zpytateli srdcí lidských, kterýž jsi nás k tomu povolal, abychom byli spravedliví před tebou a blahoslavení v Tvé spravedlnosti, Tys nás zkusil a seznal, Ty víš, jak velice vzdáleni jsme všichni od toho převzácného povolání svého!
Není, kdo by činil dobré a nehřešil, není ani jednoho a Ty sám nejlépe víš, že nemůže člověk sobě vzíti nic, leč by jemu bylo dáno shůry od Tebe. Požehnáno budiž jméno Tvé, že jsi dal toho nejmilejšího, jednorozeného Syna svého, aby byl naděje všech končin země, i toho moře dalekého.
Ano, takového nám slušelo míti biskupa a pastýře duší našich, který by sebe samého za nás obětoval a my děkujeme, že jsi přišel, že v Tobě takového Spasitele a Spomocníka máme.
Tobě děkujeme a chválíme z Tvého učení i utrpení, z Tvé žalostné smrti, z Tvého slavného z mrtvýchvstání. Tebe chválíme za slovo milosti: Aj, já s vámi jsem po všecky dny až do skonání světa, a byť by se hory pohybovaly, milosrdenství Tvé že neustoupí a smlouva pokoje Tvého že se nepohne.
Děkujeme Tobě za Tvé pozvání: „Pojďte ke mne všichni, kteříž pracujete a obtíženi jste a já vám odpočinutí dám“. Aj, již přicházíme i my, tak, jak umíme, se všemi nespravedlnostmi svými a těžkostmi, žádajíce všecko složiti u kříže Tvého.
Ó, bys nás obmyl drahou krví svou na dřevě kříže vylitou, ó bys i naše srdce naplnil tím pokojem, který převyšuje všeliký rozum a tou radostí oslavenou a nevýmluvnou, kterou dáváš vyvoleným svým za podíl, abychom majíce Tebe za dobrodince a příznivce svého, nestarali se, vědouce, že pošleš nám to, co patří nám.
Ó zapoj nás vespolek opravdovým milováním, abychom po všech toužili, aby se všichni rozveselili v Tvém spasení. Prosíme za ty, kteříž jsou zadržáni tam, kde jsou.
Ó bys milostivě navštívil jednoho každého z nás podle jeho potřeby, dechl duchem svým na tělo mdlé a neduživé a naplnil novou silou a radostí k práci a k oslavování Tvého svatého jména.
Ó bys vylil svého Svatého Ducha na všeliké tělo naše, na celý národ náš a obrátil za sebou všecky naše končiny. Ty, ses k nám za dnů starých tak předivně skloňoval, navrať nás a navráceni budeme, i nás nastroj všecky k milování svému a probuď zástupy těch, kteří by šli po všem světě a kázali evangelium všemu stvoření.
Obracuj zase všecky ty, které chceš míti obrácené, aby radostně volali: Požehnaný Hospodin, Bůh náš, budiž také všecka země naplněna jeho slávou pro Ježíše Krista, Pána a Spasitele našeho, požehnaného od věků na věky. Amen. “
.
.
__________________
.
zachyceno těsnopisem, modlitba Jana Karafiáta na počátku jeho kázání ze dne 26. června 1910
.
__________________
.
.
__________________
.
zachyceno těsnopisem, modlitba Jana Karafiáta na počátku jeho kázání ze dne 26. června 1910
.
__________________
.
.
" Panovníče Hospodine, Ty požehnaný Bože a Otče Pána našeho Ježíše Krista, který sám všecko můžeš a nemůže býti překaženo Tvému myšlení, který obracíš i ta nejzatvrzelejší srdce lidská, jako potůčky vod, jak ráčíž !
.
" Panovníče Hospodine, Ty požehnaný Bože a Otče Pána našeho Ježíše Krista, který sám všecko můžeš a nemůže býti překaženo Tvému myšlení, který obracíš i ta nejzatvrzelejší srdce lidská, jako potůčky vod, jak ráčíž !
Tebe chválíme ze všech proměn předivných, které jsi způsobil při otcích a předcích našich, že´s je obracel za sebou a dal Jsi jim to, že pro pravdu Tvou trpěli.
Tebe chválíme, že´s nás potahoval za sebou a pokorně na Tebe čekáme.
Ty se dotkni jednoho každého v našem svědomí, aby každý zalkal nad sebou a Tebe se uchopil u víře.
Ty se dotkni jednoho každého v našem svědomí, aby každý zalkal nad sebou a Tebe se uchopil u víře.
Ty nás obmej dokonale a naplň i naše srdce svým milováním, abychom byli i bez řečí Tvoji svědkové, roznášejíce světlo Tvé a vůni Tvého života, kamkoliv se obrátíme. Ty nás provázej do našich příbytků a shromáždění a nechť jsme v pravdě Tvoji svědkové!
Nauč nás s Tebou přebývati, a naplň nás silou, abychom překonávali to zlé ne zlým, ale dobrým, a aby dobře bylo těm, s kterými budeme míti jakékoli jednání po celý týden.
Zjev zase slávu svou v krajině naší tak, aby uslyšeli i ti, kteří dosud neslyšeli, a všeliký jazyk aby vyznával, že Ty sám Jsi Hospodin, sám Stvořitel, sám Vykupitel a Posvětitel, Bůh požehnaný od věků až na věky. Amen. “
.
.
modlitba závěrečná, kázání dne 4. prosince 1910
.
.
modlitba závěrečná, kázání dne 4. prosince 1910
