Karafiát a češství
Kdybychom se mohli Karafiáta zeptat, odkud pramení jeho češství, myslím, že
by neváhal a odpověděl
by, že především z jeho víry. Je hrdý na to,
že reformovaná církev má své ideály v husitském hnutí a u českých bratří.
Touha
po duchovním probuzení, spravedlnost a čisté evangelium jsou pro Karafiáta
„staré české
ideály“[182], bez kterých by reformovaná církev ani Karafiátova víra
nemohla existovat. Tyto „staré
české ideály“ provázejí Karafiáta celý život, prostupují jeho dílem,
odrážejí se v jeho myšlení.
Pokaždé, když Karafiát na kazatelně vyzdvihuje Boží Slovo, když usiluje
o vnitřní misii a
vykonává pastoraci, když se modlí, vrací se k „starým českým ideálům“ do
českého reformovaného
prostředí.
Také Kralická Bible má pro češství Jana Karafiáta veliký význam. Nejen
pro svůj vytříbený jazyk, ale hlavně pro svůj původ. Podle Karafiáta byli
čeští bratři, kteří
překládali Bibli, duchem reformovaní. Chtěli svým věřícím zpřístupnit čisté
evangelium, čímž
přispívali k duchovnímu probuzení. Při čtení Bible kralické
se Karafiát opět vracel ke „starým českým ideálům“.
Myslím, že i Karafiátovo literární dílo je projevem jeho češství.
Karafiátovi se dostalo převážně
německého vzdělání a nemálo času po dokončení studií strávil v zahraničí.
Přesto se rozhodl napsat
svá díla v českém jazyce. Němčina
ani francouzština či angličtina nebyly pro Karafiáta řeči, kterými by mohl
vyjádřit své pocity.
Když se na stránkách Reformovaných listů vyjadřoval ke vzniku svého
nejznámějšího díla Broučci,
napsal: „Broučci jsou šťastná náhoda, která
se v ledakterém jazyku nepovede. Mnohé české zdrobňovací slůvko nám přímo
voní, v překladu však se
musí vypustit.“[183] K vyjádření češství však není jazyk nejdůležitější,
podstatná je náplň a obsah
díla. „Chtějte nechtějte, vám se tu probudí celá česká nátura; vycítíte,
že jsme všickni jedinká
rodina; a jste rádi, že jste také Češi.“[184] České ovzduší nenacházíme jen
v Broučcích, ale třeba
i v knize Kamarádi nebo ve spisu Mistr Jan Hus.
Do Pamětí spisovatele Broučků Karafiát vložil řadu kapitol, ve kterých
popisuje zážitky ze svých
výletů. Navštívil mnoho míst v zahraničí a podnikl i řadu výletů do
nerůznějších koutů naší vlasti,
ve kterých se kochal krásou přírody, všímal si zajímavých staveb, uvažoval
o historii apod. Když
Karafiát v pamětech popisuje svůj rodný Jimramov a jeho okolí, máme pocit,
jako bychom vše krásné a
české vnímali spolu s ním.
Za osobitý rys Karafiátova češství bychom mohli označit jeho humor. Čtemeli
jeho paměti, narazíme
občas na veselé příhody. Např. Karafiát popisuje, když
šel jako malý chlapec z Domanínka do Jimramova. Cesta měla trvat asi tři
hodiny, jenže Karafiát si
po svačině zdříml na stráni. Když přišel domů, myslel,
že je poledne, ale byl už večer. K tomu dodává: „Přátelé, já jsem ztratil
půldne! Císař Titus byl
však na tom ještě hůře. On říkával: »Přátelé, já jsem ztratil den«.“[185]
Mnohem více vyniká Karafiátův smysl pro humor z dopisů, které posílal
své sestře. Nelíčí veselé příhody, ale jen vtipně reaguje na něco, co se
přihodilo. Např. „Měl jsem
z toho velikou radost, že se Vám k vánocům přichmelilo 50zl., litoval jsem
toliko, že to nebyla
stovka. Ostatně, co by jste si na vesnici s toliko penězi počali! Krávu
nechcete držet, klavír také
ne a kolik asi časopisův
už držíte?“[186]
Karafiátův humor je vřelý a laskavý. Myslím, že nechce své blízké, čtenáře
či posluchače dohnat
k hlasitému smíchu, ale chce jim vykouzlit úsměv na tváři,
aby je potěšil, ulehčil jim v jejich trápení apod. Humorem se myslím
Karafiát sbližuje s lidmi,
projevuje jim svoji přízeň a ukazuje jim, že je stejným člověkem
a Čechem jako oni. Proto považuji Karafiátův humor za projev jeho češství.
Karafiátovo češství prostupuje celým jeho životem. Zůstává v pozadí,
ale když vytryskne, má ohromnou sílu. Kdyby se v Karafiátovi neukrývalo
češství, neměl by Čechům co
říct a nezanechal by českým lidem ani své Broučky, Paměti
a jiná díla. Bez češství by se myslím obraz Karafiáta z českých dějin
vytratil.
Karafiát si uvědomoval svoji malost před Bohem a jako „nejmenší brouček“ se
rozhodl Bohu sloužit.
Stal se knězem, pastorem i misionářem, učitelem
i vychovatelem.
Svojí činností ukázal, že je mužem činu. Své vědomosti, přesvědčení,
zkušenosti i sny se snažil
zrealizovat a uvést do života. Byl přesvědčen, že dělá-li něco s čistým
srdcem a pro Boha, je to
dobrá věc. Hospodin pak rozhodne, jak se vše bude vyvíjet.
Karafiát žil pro Boha a řídil se podle slova Božího. Byl mužem víry,
obrazem českého reformovaného
evangelíka.
Že Karafiátovi záleží i na estetickém účinku pamětí, dokázal autor sám,
když se v posledním dílu
Pamětí spisovatele Broučků zmiňuje o čtenářích a jejich ohlasech na první
čtyři díly pamětí.
Nezabývá se tím, jestli se lidé ztotožňují s jeho názory, zda mají stejný
pohled na události, které
by se mohly dotýkat i jejich osoby. Důležité pro něj je, zda se paměti
lidem líbily, jestli v nich
našli něco,
co by „pohladilo jejich duši“. Karafiát si cenil prvního dopisu, v němž mu
učitelka, kterou potkal
na jednom ze svých výletů, napsala, „že na ni mají Paměti vliv
uklidňující“[32]. Ke čtenářům se pak
vyjádřil slovy: „Jak to přijde? – Jistě jsem
já to vše psal u velikém klidu. – A jestliže jste se při některém odstavci
rozplakali, nebylo-li to
proto, že spisovatel, když to psal, také plakal? [...] Než pak už nečti
cokoliv. Čti raději po
druhé a po třetí, co tvé duši a tvým nervům už jednou dobře
posloužilo.“[33]
Ve svých pamětech pracuje hlavně s bohatostí jazyka. Vytváří jednoduchá i
složená
souvětí, do vyprávění vkládá dialogy, děj dokáže zdramatizovat, používá
synonyma, deminutiva,
vyprávění zpestřuje metaforami
i přirovnáními apod. Beletrizace pomocí stylu vyniká v pamětech zvláště na
místech, kde jde
autorovi spíše o vyvolání dojmu než o popis nějakých událostí. Zesiluje
především v pasážích,
v nichž Karafiát popisuje svoji nejbližší rodinu nebo krásy svého rodného
kraje. Např. o své matce
napsal: „U maminky jest to nejlepší místečko na celém světě pro toho
malounkého. Ale ne jen pro
malounkého. I pro toho velikého, když pláče a truchlí.“[36] Popis rodného
místa započal slovy: „Rád
vám věřím,
že se vám vaše rodiště právě tak líbí jako mně mé, ale nevěřím, že jste
spatřili světlo světa
v koutečku právě tak krásném, leda byste se byli také narodili v
Imramově.“[37]
Ze zápisků
v memoárech vyvozujeme, že v této době si Karafiát začal psát deník a
rovněž posílal více dopisů
své rodině a známým, neboť pobýval v zahraničí. Vlastní poznámky pak
zužitkoval při sepisování
svých memoárů. Závěrečné díly pamětí, které popisují autorův život na
Valašsku a v Praze, jsou
dokladovým materiálem značně prostoupeny. Množství sesbíraného materiálu
je samozřejmě ovlivněno
věkem autora a souvisí také s jeho prací. Je logické, že ve stáří Karafiát
vyřizoval více dopisů
než v útlém mládí. K osobním listům se samozřejmě přidala
i oficiální korespondence a další dokumenty pracovní povahy. V Praze měl
Karafiát lepší přístup
k dobovému tisku, takže jej rovněž mohl při svém vzpomínání využít.
„Kamarádi“
Po návratu z Edinburghu pracoval Jan Karafiát jako duchovní správce
učitelského semináře v Čáslavi.
Literárně je pro něj toto období velice významné, neboť v něm napsal
největší část Broučků. Před
nimi ovšem dopsal jiný spis. Jmenuje se Kamarádi, vyšel poprvé v roce 1873.
Jedná se o první větší povídku, která si ale zvláštní oblibu u čtenářů
nezískala. Karafiát
v povídce zachycuje životní osudy dvou kamarádů – Veníka
a Jarouše. V první části je vylíčeno dětství obou chlapců spojené s
přípravou
na konfirmaci[53], ke které nakonec všechny děti přistupují o rok později,
protože nebyly řádně
připravené. Druhá část pak ukazuje, že v životě nestačí pouze věřit v Boha,
ale je potřeba
dodržovat Boží zákony a žít podle Písma svatého. Veník
se vydává na špatnou cestu: ožení se s katoličkou, přestává chodit do
kostela, pije, pod tlakem
katolického okolí a kvůli těžké finanční situaci je nucen prodat svoji
Bibli, katechismus i žalmy.
Když se dozví, že jeho dítě, které se má narodit, bude zapsáno jako člen
katolické církve, stává se
jeho neštěstí nesnesitelným a spáchá sebevraždu. Protikladem Veníka je
Jarouš, který přesto, že se
učil v neevangelickém Mýtě a byl odveden na vojnu do duchovně nepříznivého
prostředí, nepřestává
být oddaný své víře, čte Bibli a modlí se. Po návratu z války se ožení s
evangeličkou a žije dle
Božích zákonů.
Podle J. B. Šimka má druhá část rušný spád, zvláště při popisu dvou
odlišných životních cest
hlavních hrdinů, v první části je však ještě patrná Karafiátova
spisovatelská nevyzrálost.[54]
J. B. Čapek ve sborníku Nad Karafiátovými Broučky mluví o tvrdě
realistickém obsahu a chmurném
závěru a považuje tento příběh za nevhodnou četbu pro děti. Upozorňuje na
fakt, že mnozí
vychovatelé tuto knížku pro svůj název
a jméno autora dali číst dětem v domnění, že jde o čtení pro děti.[55]
Jan Karafiát se ale o spisku jako o díle pro děti nevyjadřuje, tedy alespoň
ne ve svých pamětech. Nápad vytvořit povídku o dvou kamarádech mu vnukl
jeho český spolužák
v Güterslohe. Vyprávěl Janovi pravdivý příběh se špatným koncem o
mladíkovi, kterému říkali Veník.
Karafiátovi příběh utkvěl v hlavě a začal
jej realizovat 6. července 1872 v Krabčicích pod Řípem, v září napsal jednu
kapitolu v Bošíně a
zbytek dokončil 12. října v Čáslavi. Povídka se původně měla jmenovat „Kam
to vedlo“.[56] Farář
Kašpar z Hradiště na Chrudimsku (jehož syn byl v Güterslohe spolužákem
Karafiáta) byl
spolujednatelem Spolku Komenského
a zasloužil se o vydání Kamarádů. Dne 10. listopadu Karafiátovi píše: „Za
tento spisek jsem Vám
jménem Spolku Komenského i osobně velice povděčen.“[57]
Autor se v memoárech zmiňuje, že kostru příběhu tvoří sice skutečný příběh
o Veníkovi, ale spousta podrobností je přidána z Jimramovska. Má zřejmě na
mysli prostředí, do
kterého Kamarády zasadil, neboť se setkáváme např. s místním názvem
Bolešín, který leží nedaleko
Jimramova, stejně tak autor v knize zmiňuje vesnici Švarcavu a
stejnojmennou řeku, která protéká
Vysočinou, dále místa Mýto a Ždánice aj. V Kamarádech však nenacházíme
místa, která bychom si přímo
spojili s konkrétními událostmi Karafiátova dětství, jak je autor popisuje
ve svých pamětech.
Více se o první povídce Jana Karafiáta v Pamětech spisovatele Broučků
nedočteme, protože jak autor
sám doznává: „Hlavní mou literární prací Čáslavskou jsou Broučci.“[58]
Reformovaný zpěvník a reformovaný katechismus
Když přišel Karafiát roku 1874 na Hrubou Lhotu, rozhodl se pro vydání
nového zpěvníku, neboť
dosavadní byl nedostačující formálně i obsahově. Roku 1876 byl vytištěn
reformovaný zpěvník se sto
padesáti žalmy a padesáti dvěma vybranými písněmi. Formálně byl zpěvník
upraven tak, že žalmy byly
vytištěny větším písmem, aby vynikla jejich důležitost. Karafiát záměrně
tuto úpravu provedl tak,
aby vyniklo myšlení reformované církve. Zdůraznil, že žalmy jsou slovo
Boží, před kterým se ostatní
písničky musí jakoby ztrácet.[103] Osobně si Karafiát tohoto zpěvníku
velice vážil, protože by
nemohl vyjít bez finanční podpory jeho skotské přítelkyně Miss Buchanan.
Téměř současně vznikl i reformovaný katechismus. Práci dokončil Karafiát
25. října 1875 a poslal ji
darem panu faráři Šubertovi, který jej využil k misijním účelům a poprvé
vydal roku 1876 bez
autorova jména s titulem Křesťanská učení.
Od roku 1923 vychází pod názvem Katechismus Jana Karafiáta.
Smyslem sepsání a vydání tohoto díla bylo jednoduchou, stručnou a jasnou
formou zprostředkovat
křesťanské učení „obyčejným“ lidem a ukázat, že kázeň
je svatou povinností křesťanů.
Po vytištění poslal Karafiát jeden výtisk také panu superintendentovi
Benešovi, který další šíření
spisu zakázal, protože nesouhlasil se dvěma body, konkrétně odpověďmi pod
čísly 26 a 43. Karafiát
se v první z nich vyjadřuje k pokřtívání dítek bezbožných rodičů, přičemž
nesouhlasí, aby bylo
pokřtěno dítě rodičům, kteří se nechtějí napravit. Druhý spor vznikl
odpovědí na otázku
„Kdo pak má právo kázat?“. Karafiát v katechismu uvádí, že kázat může
kdokoli, koho k tomu ponouká
Duch svatý, ale kázání musí být vykonáno slušně a řádně.
Farář Šubert ale zákaz spis dále nešířit nedodržel, katechismus vydal a
poslal
jej i s protestem proti zákazu k c. k. církevní radě. Katechismus
prostudovali senior Daniel Nešpor
i církevní rada Dr. z Tardy, nařídili pozměnit některá slova, ale mohl dále
vycházet.
Reformovaný zpěvník není sice původním dílem Jana Karafiáta, ale jeho
uspořádání a grafická úprava,
kterou Karafiát navrhl, nám o něm leccos vypovídá. Slovo Boží, tedy i
žalmy, Karafiát klade nejvýše
ze všech církevních textů
a nepřipustí, aby se mezi ostatními spisy ztrácelo. A nejde mu jen o
zvýraznění grafické, ale
především o zdůraznění Písma svatého ve smyslu nejvyššího zákona, jehož
původcem je samotný
Stvořitel. Věřícímu člověku má být Bible poučením
a návodem, jak správně žít. Dodržování Božího zákona je podmínkou k
dosažení věčného života. A
záleží mu tom, že je slovo Boží vloženo třeba jen do zpěvníku, jednou je
to slovo Boží a musí být
velebeno a oslavováno.
Karafiát vždy vyzdvihoval katechismus reformované církve z důvodu přísného
logického uspořádání
spisu a toto kritérium neopouští ani při sestavování svého stručného
katechismu. Každá otázka vždy
vyplývá jako důsledek předchozí odpovědi, jako logický řetězec, který
končí, až je odpovězeno na
vše k danému tématu. Na začátku Karafiát zodpovídá dvě otázky: „Co je tvým
jediným potěšením
v životě i ve smrti?“ a „Jak jsi k tomu přišel?“, a následují tři oddíly,
které
se vyjadřují k hříchu, vykoupení a vděčnosti.
Karafiátův katechismus je samozřejmě odrazem jeho evangelické
a reformované víry, takže v něm mluví o přijímaní pod obojí, o Bohu jako
jediném Pánu, ke kterému
se lidé mají modlit, vyzdvihuje pouze křest a večeři Páně jako jediné dvě
svátosti apod. Většinu
odpovědí dokládá odkazy na Písmo svaté. Katechismus je tedy stručný,
logický a jasný,
v třiačtyřiceti otázkách a odpovědích
je zachycena podstata evangelické víry z pohledu reformované církve.
Cílem Jana Karafiáta po příchodu na Valaško bylo vytvořit církevní
společenství, které bude žít
podle Božích zákonů. Karafiát zde chtěl dosáhnout ideálu probuzeného sbor u
a věřil, že reformovaný
zpěvník i reformovaný katechismus, který bude srozumitelný všem „obyčejným“
lidem, jsou správným
vykročením k stanovenému cíli. I když Karafiát na Hrubé Lhotě věnoval mnoho
času studiu
a literární činnosti, sbor a péče o něj byli pro něho na prvním místě.
Sepisování kázání nebylo pro Karafiáta nikdy snadnou prací, což popisuje
i v pamětech, a přiznává, že nejvíce se s psaním duchovních řečí potýkal
jako začátečník v
Roudnici[120]. Míval pocit, že sám je velice neduchovní a na vytváření
kázání sám nestačí.
V Roudnici nastoupil 1. července 1870 a „již v srpnu vedu nářek, že se mi
velice nesnadno káže, ano
po kázání se v mém pokoji ozývá i pláč“[121]. S kázáním mu mohl pomoci
farář Šubert, ale kdykoli za
ním Karafiát přišel, začal Šubert vykládat o ústavu, diakonii, zákonech a
církevní radě a nikdy se
nezeptal Karafiáta, jak a co kázal. Duchovní podporu našel Karafiát u pana
Langena, který
jej povzbudil svými dopisy.
Karafiát si pak zavedl nový způsob přípravy, u něhož zůstal po celý život.
Vytvořil si kostru
kázání a logický rozvrh a ke každému bodu si poté zřetelně poznamenal, co
bude říkat. „Dovedl bych
dnes z těchto náčrtů každé kázání opakovat, ta časová nálada a to místní
zabarvení, jaké bylo za
oněch dnů, by arci dnes v tom kázání už nebylo.“[122] Později, jak zmiňuje,
byl v přípravě mnohem
bedlivější a kázání měl připravená i na několik týdnů dopředu, aby jej
nezastihla nějaká
nepředvídaná událost.
„Reformované listy“
Chceme-li blíže poznat Karafiátovu osobnost a jeho životní postoje skrze
jeho tvorbu, nemůžeme ve
výčtu jeho děl opomenout Reformované listy. Jedná se
o periodikum, vydávané v rozmezí let 1896 až 1905, které je výhradně
Karafiátovým výtvorem, čili na
jeho sepisování se podílel pouze autor a nikdo jiný
do něj nepřispíval. Karafiát si sám určoval podobu i formát časopisu,
vnitřní strukturu i
organizaci článků a rubrik.
Nápad na vydávání časopisu se Karafiátovi zrodil v hlavě již při odchodu
ze Hrubé Lhoty v roce 1895. Po dvacetileté činnosti, kdy „o svém farářském
usilování neposílal do
světa zpráv pražádných“[132], se rozhodl, že v Praze začne vydávat malý
evangelický časopis. Ke
spolupráci nikoho nehledal, protože chtěl vydávat periodikum zcela
nezávislé. U zrodu časopisu
stála pouze Miss Buchanan, coby mecenáška a duchovní podporovatelka Jana
Karafiáta. Sama do
časopisu nikdy nenapsala ani řádek.
Časopis vycházel v malém formátu šestkrát do roka, měl šestnáct stran,
ale od roku 1902 vycházel jen jako osmistránkový. Karafiát totiž pracoval
na revizi Bible kralické,
která pro něj byla mnohem důležitější než sepisování Reformovaných listů,
proto vydávání časopisu
zcela nezastavil, ale omezil jeho obsah. V Knize vzpomínek Jana Herbena
však můžeme najít autorovu
domněnku, že Reformované listy Karafiáta „spisovatelsky“ unavily, jak
Herben tvrdí, Karafiát „se
vypsal“.[133]
Karafiát byl na podobu Reformovaných listů hrdý, protože i když byly malého
formátu, byly graficky
dobře zpracované. Karafiát si chválil především různé typy písma v jednom
vydání, což v té době
nebylo v časopisech tak obvyklé. V pamětech říká: „…takže se skoro
domýšlím, že žádný evangelický
časopis příjemnější typografické úpravy dosud neměl.“[134]
Obsahová náplň Karafiátových Reformovaných listů byla v letech 1896
až 1902 jednotná, v podstatě se udržela po celou dobu, co časopis vycházel,
tedy až do roku 1905, ale od roku 1902 byly vypuštěny některé rubriky a
časopis
byl obsahově chudší.
Cílem Jana Karafiáta bylo prostřednictvím Reformovaných listů zvěstovat
lidem čisté evangelium.
Zastřešujícím heslem, kterým Karafiát Reformované listy otevíral i
uzavíral, byla citace z Bible:
„Neboť se nestydím za evangelium Kristovo; moc zajisté Boží jest k spasení
každému věřícímu.“[135]
Slovo Boží bylo pro Karafiáta nejvyšším zákonem a prostupuje téměř každým
článkem, ať už jako
potvrzení Karafiátových slov, či jako příklad k situacím v současnosti.
Na začátku každého čísla nechyběl záznam některého z autorových kázání, v
němž vždy Karafiát
vybízel čtenáře k poslušnosti a kázni dle Božích přikázání
a Písma svatého, k lásce k Ježíši apod. Zdůrazňoval, že počátek lásky k
Bohu
je uvědomění si vlastních hříchů a snaha o nápravu vlastní duše. Jedině
tak do našeho nitra vstoupí Duch svatý a my se obrátíme na správnou cestu.
A pokud budeme ve víře
poslušní, staneme se duchovně probuzenými členy reformovaného sboru a
církve.
Největší prostor v časopise vyplňují články týkající se reformované církve,
její organizace,
působení a vztahu k ostatním církvím. Karafiát zdůrazňuje potřebu
presbyterstva a též evangelických
učitelů, uvažuje, jak dalece by mohla
být prospěšná učitelská jednota, poukazuje na slabé finanční ohodnocení
evangelických kněží i
učitelů, informuje čtenáře o úspěšnosti misijní činnosti apod. Rovněž
seznamuje čtenáře
s církevními poměry ve Skotsku, protože Svobodná církev udržovala s českou
reformovanou církví
spolupráci a mnohdy ji i finančně podporovala.
V každém čísle evangelického časopisu nalezneme Studie biblické pro učené i
neučené, které se staly
pro Karafiáta přípravou k revizi Bible kralické. Autor
se v článcích rozepisuje, co a proč by se v Kralické Bibli mělo upravit,
vlastně opravuje, doplňuje
a mnohdy i vykládá biblický text kralický v porovnání s řeckou
a hebrejskou předlohou. V pamětech Karafiát připomíná, že po Rozboru[136]
byly tyto studie druhou
přípravnou prací k revizi Bible kralické.[137]
K pravidelným rubrikám náležela ještě Literatura, Listárna, S rozhledny
a Přehled zpráv. V oddíle Literatura Karafiát zpravidla upozorňoval na
knihy méně známé, většinou
od evangelických autorů, a často také na knihy zahraničních autorů v českém
překladu. V Listárně
autor jen krátce reaguje na některý z dopisů, který mu došel, vždy děkuje
za přízeň a prosí o
modlitby a pomoc při rozšiřování okruhu čtenářů Reformovaných listů.
Rubriky S rozhledny a Přehled
zpráv jsou si svým obsahem velice podobné. Ve stručnosti informují o
nejrůznějších událostech
z domova i ze světa, např. kdy proběhl některý z církevních konventů, kde
se staví nový kostel či
modlitebna, kolik mužů a kam odjelo na misie, kde byl zvolen nový farář
apod.
Karafiát si uvědomoval, že budoucí postoj ke Kristu a evangeliu si lidé
vytvářejí již v dětství
v okruhu svých nejbližších, proto své příspěvky často obracel k rodině.
Nebyl ale mravokárcem,
který rodičům či dětem říká, jak se mají chovat. Jeho články vedly k
zamyšlení nad tím, že rodiče a
děti jsou si povahově podobní. Nezapomněl, že i rodiče byli kdysi dětmi a
naopak se snažil
připravit děti na to,
že jednou budou rodiči. Ukazoval, že důležitý je především láskyplný vztah
mezi rodiči a jejich
potomky, jako např. v článku Kterak dcera přilnula k matce a matka k
dceří[138], v němž Karafiát
naznačuje, že ztráta majetku je mnohem menší tragédií než možná ztráta
dítěte. Humorně zase pojal
článek I po komže to dítě jest?[139], když v jeho závěru vybízí rodiče, že
si mají do redakce
přijít pro dukát, jestliže u dítěte objeví vlastnost, která by nepatřila
matce, otci nebo někomu
z rodiny.
Svými úvahami apeloval Karafiát také na mládence v rubrice nazvané
Mládencům. Nejenže se je snažil
povzbudit ve víře, když např. napsal článek o Janu Křtiteli[140] nebo
mládež vybízel k hojnější
účasti na bohoslužbách[141], ale dotýkal se
i lidského soužití, např. v článku O manželství[142] mluví Karafiát o
respektu. Předně má vzniknout
svazek pevný ve víře, ale děti by podle Karafiáta měly respektovat
rozhodnutí svých rodičů, kterým
by se budoucí manželství mělo rovněž zamlouvat. V neposlední řadě Karafiát
ve svých článcích
upozorňuje na možná úskalí života, když např. v článku Hra o peníze[143]
varuje mládence před
hazardem. Všímá si však
i malých drobností všedního života, na které by měli mladí lidé dbát. Jsouli
mládenci mimo domov,
mají v dopisech pamatovat na své blízké, obzvlášť na rodiče, a také se
snažit, aby měli úhledný
rukopis apod.
V souvislosti s vírou se Karafiát také dotýká historických témat, aby
nakonec minulost dal do
spojitosti se současnou situací. V prvním čísle Reformovaných listů se
objevil článek s názvem
Staré české ideály[144], v němž Karafiát porovnával český národ s jinými
národy. Došel k závěrům,
že naši předkové uměli hospodařit
i obchodovat, byli dobrými vůdci, ale špatnými filozofy. Upozornil
na vlastnost, která český národ odlišuje a pozvedává nad národy ostatní,
totiž přítomnost Duchem
Svatým probuzeného svědomí, na němž byla založená „krásná“[145] církev. Na
mysli měl hodnoty, pro
které bojovali husité ─ potrestání hříchů, rovnost lidí před Bohem a
přijímání pod obojí. Karafiát
usoudil, že tyto ideály byly přeneseny do staré českobratrské církve a
následně i do církve
reformované.
Husitství se dotýká třeba i v článku Jan Žižka[146], ve kterém chválí Žižku
coby geniálního českého
vojevůdce a připodobňuje jej k izraelským soudcům. Považuje
ho za člověka duchovně obráceného, pokorného a zcela oddaného Bohu. I když
byl vůdcem Táboritů, jeho smýšlení bylo podle Karafiáta obrácené spíše k
Pražanům, čili
k umírněnější formě husitského hnutí. Karafiát jeho náboženství aplikuje
na současnou církev, když vysvětluje, že Žižka vlastně nebyl reformovaný,
ale augšburský. Karafiát pak vyslovuje přesvědčení, že díky husitským
ideálům
byl zachráněn český národ, protože kdyby husité nebažili po spravedlnosti a
českém evangeliu,
zanikl by náš národ pod německou nadvládou.
Reformovaným listům věnuje Karafiát kapitolu i ve svých memoárech[147].
Otiskuje v ní úvodní i
závěrečné slovo svého časopisu, stručně popisuje strukturu
a vzhled svého periodika a seznamuje čtenáře s okolnostmi vzniku a
rozšiřování Reformovaných listů,
udává počty čtenářů všech deseti ročníků a dokonce popisuje systém třídění
pro rozesílání časopisu.
Reformované listy byly pro Karafiáta literární prací, podobně jako jeho
knihy, studie apod. Jejich
cílem bylo podle Karafiáta zřetelně zvěstovat plné čisté evangelium svým
čtenářům a Karafiát ve
svých pamětech vyjádřil názor, že „Reformované listy za 10 let služebný
svůj úkol
už vykonaly.“[148] Jako důvod k zastavení vydávání Reformovaných listů
Karafiát udává počátek práce
na revizi Bible kralické a také fakt, že se coby redaktor nechtěl „dostat
do žádné polemiky, ke
které se Duch svatý nepřiznává, a být zapleten
do záležitostí pro církev třeba také důležitých, o které nám však na prvním
místě nešlo.“[149]
Myslím, že kromě Pamětí spisovatele Broučků jsou Karafiátovy Reformované
listy dílem, v němž se
zrcadlí Karafiátova osobnost zahrnující v sobě Karafiáta kazatele, učitele,
vydavatele,
spisovatele, jazykovědce, ale hlavně člověka milujícího Slovo Boží, který
se rozhodl se Bohu cele
oddat a žít podle jeho pravidel. Snažil se lidem ukázat, že je nutné
Hospodina nejen přijmout, ale
naučit se s ním žít, považovat jej za průvodce životem, což znamená
přizpůsobit se mu ve své práci
i každodenních činnostech. Vědomí nepřetržité Boží přítomnosti má podle
Jana Karafiáta probudit v
lidech horlivost po vytvoření „krásné církve“ čili církve reformované a
především duchovně
probuzené a obrácené.
Paměti spisovatele Broučků pro nás zůstávají hlavní memoárovou prací, která
nám odhalí podstatnou
část Karafiátovy osobnosti. Karafiátovy paměti ale nemají charakter zpovědi
či úvahy, jsou spíše
rázu popisného. Autor nám předkládá to,
co prožil, ale vyhýbá se zmínkám o tom, jaký byl. Snad jen závěrečná
apologie
je vcelku jasným vyslovením některých Karafiátových názorů a pocitů. Našim
úkolem tedy bude „číst
mezi řádky“ a pokusit se vykreslit rozmanitý obraz Karafiátovy osobnosti.
Kdybychom se mohli Karafiáta zeptat, odkud pramení jeho češství, myslím, že
by neváhal a odpověděl
by, že především z jeho víry. Je hrdý na to,
že reformovaná církev má své ideály v husitském hnutí a u českých bratří.
Touha
po duchovním probuzení, spravedlnost a čisté evangelium jsou pro Karafiáta
„staré české
ideály“[182], bez kterých by reformovaná církev ani Karafiátova víra
nemohla existovat. Tyto „staré
české ideály“ provázejí Karafiáta celý život, prostupují jeho dílem,
odrážejí se v jeho myšlení.
Pokaždé, když Karafiát na kazatelně vyzdvihuje Boží Slovo, když usiluje
o vnitřní misii a
vykonává pastoraci, když se modlí, vrací se k „starým českým ideálům“ do
českého reformovaného
prostředí.
Také Kralická Bible má pro češství Jana Karafiáta veliký význam. Nejen
pro svůj vytříbený jazyk, ale hlavně pro svůj původ. Podle Karafiáta byli
čeští bratři, kteří
překládali Bibli, duchem reformovaní. Chtěli svým věřícím zpřístupnit čisté
evangelium, čímž
přispívali k duchovnímu probuzení. Při čtení Bible kralické
se Karafiát opět vracel ke „starým českým ideálům“.
Myslím, že i Karafiátovo literární dílo je projevem jeho češství.
Karafiátovi se dostalo převážně
německého vzdělání a nemálo času po dokončení studií strávil v zahraničí.
Přesto se rozhodl napsat
svá díla v českém jazyce. Němčina
ani francouzština či angličtina nebyly pro Karafiáta řeči, kterými by mohl
vyjádřit své pocity.
Když se na stránkách Reformovaných listů vyjadřoval ke vzniku svého
nejznámějšího díla Broučci,
napsal: „Broučci jsou šťastná náhoda, která
se v ledakterém jazyku nepovede. Mnohé české zdrobňovací slůvko nám přímo
voní, v překladu však se
musí vypustit.“[183] K vyjádření češství však není jazyk nejdůležitější,
podstatná je náplň a obsah
díla. „Chtějte nechtějte, vám se tu probudí celá česká nátura; vycítíte,
že jsme všickni jedinká
rodina; a jste rádi, že jste také Češi.“[184] České ovzduší nenacházíme jen
v Broučcích, ale třeba
i v knize Kamarádi nebo ve spisu Mistr Jan Hus.
Do Pamětí spisovatele Broučků Karafiát vložil řadu kapitol, ve kterých
popisuje zážitky ze svých
výletů. Navštívil mnoho míst v zahraničí a podnikl i řadu výletů do
nerůznějších koutů naší vlasti,
ve kterých se kochal krásou přírody, všímal si zajímavých staveb, uvažoval
o historii apod. Když
Karafiát v pamětech popisuje svůj rodný Jimramov a jeho okolí, máme pocit,
jako bychom vše krásné a
české vnímali spolu s ním.
Za osobitý rys Karafiátova češství bychom mohli označit jeho humor. Čtemeli
jeho paměti, narazíme
občas na veselé příhody. Např. Karafiát popisuje, když
šel jako malý chlapec z Domanínka do Jimramova. Cesta měla trvat asi tři
hodiny, jenže Karafiát si
po svačině zdříml na stráni. Když přišel domů, myslel,
že je poledne, ale byl už večer. K tomu dodává: „Přátelé, já jsem ztratil
půldne! Císař Titus byl
však na tom ještě hůře. On říkával: »Přátelé, já jsem ztratil den«.“[185]
Mnohem více vyniká Karafiátův smysl pro humor z dopisů, které posílal
své sestře. Nelíčí veselé příhody, ale jen vtipně reaguje na něco, co se
přihodilo. Např. „Měl jsem
z toho velikou radost, že se Vám k vánocům přichmelilo 50zl., litoval jsem
toliko, že to nebyla
stovka. Ostatně, co by jste si na vesnici s toliko penězi počali! Krávu
nechcete držet, klavír také
ne a kolik asi časopisův
už držíte?“[186]
Karafiátův humor je vřelý a laskavý. Myslím, že nechce své blízké, čtenáře
či posluchače dohnat
k hlasitému smíchu, ale chce jim vykouzlit úsměv na tváři,
aby je potěšil, ulehčil jim v jejich trápení apod. Humorem se myslím
Karafiát sbližuje s lidmi,
projevuje jim svoji přízeň a ukazuje jim, že je stejným člověkem
a Čechem jako oni. Proto považuji Karafiátův humor za projev jeho češství.
Karafiátovo češství prostupuje celým jeho životem. Zůstává v pozadí,
ale když vytryskne, má ohromnou sílu. Kdyby se v Karafiátovi neukrývalo
češství, neměl by Čechům co
říct a nezanechal by českým lidem ani své Broučky, Paměti
a jiná díla. Bez češství by se myslím obraz Karafiáta z českých dějin
vytratil.
Karafiát si uvědomoval svoji malost před Bohem a jako „nejmenší brouček“ se
rozhodl Bohu sloužit.
Stal se knězem, pastorem i misionářem, učitelem
i vychovatelem.
Svojí činností ukázal, že je mužem činu. Své vědomosti, přesvědčení,
zkušenosti i sny se snažil
zrealizovat a uvést do života. Byl přesvědčen, že dělá-li něco s čistým
srdcem a pro Boha, je to
dobrá věc. Hospodin pak rozhodne, jak se vše bude vyvíjet.
Karafiát žil pro Boha a řídil se podle slova Božího. Byl mužem víry,
obrazem českého reformovaného
evangelíka.
Že Karafiátovi záleží i na estetickém účinku pamětí, dokázal autor sám,
když se v posledním dílu
Pamětí spisovatele Broučků zmiňuje o čtenářích a jejich ohlasech na první
čtyři díly pamětí.
Nezabývá se tím, jestli se lidé ztotožňují s jeho názory, zda mají stejný
pohled na události, které
by se mohly dotýkat i jejich osoby. Důležité pro něj je, zda se paměti
lidem líbily, jestli v nich
našli něco,
co by „pohladilo jejich duši“. Karafiát si cenil prvního dopisu, v němž mu
učitelka, kterou potkal
na jednom ze svých výletů, napsala, „že na ni mají Paměti vliv
uklidňující“[32]. Ke čtenářům se pak
vyjádřil slovy: „Jak to přijde? – Jistě jsem
já to vše psal u velikém klidu. – A jestliže jste se při některém odstavci
rozplakali, nebylo-li to
proto, že spisovatel, když to psal, také plakal? [...] Než pak už nečti
cokoliv. Čti raději po
druhé a po třetí, co tvé duši a tvým nervům už jednou dobře
posloužilo.“[33]
Ve svých pamětech pracuje hlavně s bohatostí jazyka. Vytváří jednoduchá i
složená
souvětí, do vyprávění vkládá dialogy, děj dokáže zdramatizovat, používá
synonyma, deminutiva,
vyprávění zpestřuje metaforami
i přirovnáními apod. Beletrizace pomocí stylu vyniká v pamětech zvláště na
místech, kde jde
autorovi spíše o vyvolání dojmu než o popis nějakých událostí. Zesiluje
především v pasážích,
v nichž Karafiát popisuje svoji nejbližší rodinu nebo krásy svého rodného
kraje. Např. o své matce
napsal: „U maminky jest to nejlepší místečko na celém světě pro toho
malounkého. Ale ne jen pro
malounkého. I pro toho velikého, když pláče a truchlí.“[36] Popis rodného
místa započal slovy: „Rád
vám věřím,
že se vám vaše rodiště právě tak líbí jako mně mé, ale nevěřím, že jste
spatřili světlo světa
v koutečku právě tak krásném, leda byste se byli také narodili v
Imramově.“[37]
Ze zápisků
v memoárech vyvozujeme, že v této době si Karafiát začal psát deník a
rovněž posílal více dopisů
své rodině a známým, neboť pobýval v zahraničí. Vlastní poznámky pak
zužitkoval při sepisování
svých memoárů. Závěrečné díly pamětí, které popisují autorův život na
Valašsku a v Praze, jsou
dokladovým materiálem značně prostoupeny. Množství sesbíraného materiálu
je samozřejmě ovlivněno
věkem autora a souvisí také s jeho prací. Je logické, že ve stáří Karafiát
vyřizoval více dopisů
než v útlém mládí. K osobním listům se samozřejmě přidala
i oficiální korespondence a další dokumenty pracovní povahy. V Praze měl
Karafiát lepší přístup
k dobovému tisku, takže jej rovněž mohl při svém vzpomínání využít.
„Kamarádi“
Po návratu z Edinburghu pracoval Jan Karafiát jako duchovní správce
učitelského semináře v Čáslavi.
Literárně je pro něj toto období velice významné, neboť v něm napsal
největší část Broučků. Před
nimi ovšem dopsal jiný spis. Jmenuje se Kamarádi, vyšel poprvé v roce 1873.
Jedná se o první větší povídku, která si ale zvláštní oblibu u čtenářů
nezískala. Karafiát
v povídce zachycuje životní osudy dvou kamarádů – Veníka
a Jarouše. V první části je vylíčeno dětství obou chlapců spojené s
přípravou
na konfirmaci[53], ke které nakonec všechny děti přistupují o rok později,
protože nebyly řádně
připravené. Druhá část pak ukazuje, že v životě nestačí pouze věřit v Boha,
ale je potřeba
dodržovat Boží zákony a žít podle Písma svatého. Veník
se vydává na špatnou cestu: ožení se s katoličkou, přestává chodit do
kostela, pije, pod tlakem
katolického okolí a kvůli těžké finanční situaci je nucen prodat svoji
Bibli, katechismus i žalmy.
Když se dozví, že jeho dítě, které se má narodit, bude zapsáno jako člen
katolické církve, stává se
jeho neštěstí nesnesitelným a spáchá sebevraždu. Protikladem Veníka je
Jarouš, který přesto, že se
učil v neevangelickém Mýtě a byl odveden na vojnu do duchovně nepříznivého
prostředí, nepřestává
být oddaný své víře, čte Bibli a modlí se. Po návratu z války se ožení s
evangeličkou a žije dle
Božích zákonů.
Podle J. B. Šimka má druhá část rušný spád, zvláště při popisu dvou
odlišných životních cest
hlavních hrdinů, v první části je však ještě patrná Karafiátova
spisovatelská nevyzrálost.[54]
J. B. Čapek ve sborníku Nad Karafiátovými Broučky mluví o tvrdě
realistickém obsahu a chmurném
závěru a považuje tento příběh za nevhodnou četbu pro děti. Upozorňuje na
fakt, že mnozí
vychovatelé tuto knížku pro svůj název
a jméno autora dali číst dětem v domnění, že jde o čtení pro děti.[55]
Jan Karafiát se ale o spisku jako o díle pro děti nevyjadřuje, tedy alespoň
ne ve svých pamětech. Nápad vytvořit povídku o dvou kamarádech mu vnukl
jeho český spolužák
v Güterslohe. Vyprávěl Janovi pravdivý příběh se špatným koncem o
mladíkovi, kterému říkali Veník.
Karafiátovi příběh utkvěl v hlavě a začal
jej realizovat 6. července 1872 v Krabčicích pod Řípem, v září napsal jednu
kapitolu v Bošíně a
zbytek dokončil 12. října v Čáslavi. Povídka se původně měla jmenovat „Kam
to vedlo“.[56] Farář
Kašpar z Hradiště na Chrudimsku (jehož syn byl v Güterslohe spolužákem
Karafiáta) byl
spolujednatelem Spolku Komenského
a zasloužil se o vydání Kamarádů. Dne 10. listopadu Karafiátovi píše: „Za
tento spisek jsem Vám
jménem Spolku Komenského i osobně velice povděčen.“[57]
Autor se v memoárech zmiňuje, že kostru příběhu tvoří sice skutečný příběh
o Veníkovi, ale spousta podrobností je přidána z Jimramovska. Má zřejmě na
mysli prostředí, do
kterého Kamarády zasadil, neboť se setkáváme např. s místním názvem
Bolešín, který leží nedaleko
Jimramova, stejně tak autor v knize zmiňuje vesnici Švarcavu a
stejnojmennou řeku, která protéká
Vysočinou, dále místa Mýto a Ždánice aj. V Kamarádech však nenacházíme
místa, která bychom si přímo
spojili s konkrétními událostmi Karafiátova dětství, jak je autor popisuje
ve svých pamětech.
Více se o první povídce Jana Karafiáta v Pamětech spisovatele Broučků
nedočteme, protože jak autor
sám doznává: „Hlavní mou literární prací Čáslavskou jsou Broučci.“[58]
Reformovaný zpěvník a reformovaný katechismus
Když přišel Karafiát roku 1874 na Hrubou Lhotu, rozhodl se pro vydání
nového zpěvníku, neboť
dosavadní byl nedostačující formálně i obsahově. Roku 1876 byl vytištěn
reformovaný zpěvník se sto
padesáti žalmy a padesáti dvěma vybranými písněmi. Formálně byl zpěvník
upraven tak, že žalmy byly
vytištěny větším písmem, aby vynikla jejich důležitost. Karafiát záměrně
tuto úpravu provedl tak,
aby vyniklo myšlení reformované církve. Zdůraznil, že žalmy jsou slovo
Boží, před kterým se ostatní
písničky musí jakoby ztrácet.[103] Osobně si Karafiát tohoto zpěvníku
velice vážil, protože by
nemohl vyjít bez finanční podpory jeho skotské přítelkyně Miss Buchanan.
Téměř současně vznikl i reformovaný katechismus. Práci dokončil Karafiát
25. října 1875 a poslal ji
darem panu faráři Šubertovi, který jej využil k misijním účelům a poprvé
vydal roku 1876 bez
autorova jména s titulem Křesťanská učení.
Od roku 1923 vychází pod názvem Katechismus Jana Karafiáta.
Smyslem sepsání a vydání tohoto díla bylo jednoduchou, stručnou a jasnou
formou zprostředkovat
křesťanské učení „obyčejným“ lidem a ukázat, že kázeň
je svatou povinností křesťanů.
Po vytištění poslal Karafiát jeden výtisk také panu superintendentovi
Benešovi, který další šíření
spisu zakázal, protože nesouhlasil se dvěma body, konkrétně odpověďmi pod
čísly 26 a 43. Karafiát
se v první z nich vyjadřuje k pokřtívání dítek bezbožných rodičů, přičemž
nesouhlasí, aby bylo
pokřtěno dítě rodičům, kteří se nechtějí napravit. Druhý spor vznikl
odpovědí na otázku
„Kdo pak má právo kázat?“. Karafiát v katechismu uvádí, že kázat může
kdokoli, koho k tomu ponouká
Duch svatý, ale kázání musí být vykonáno slušně a řádně.
Farář Šubert ale zákaz spis dále nešířit nedodržel, katechismus vydal a
poslal
jej i s protestem proti zákazu k c. k. církevní radě. Katechismus
prostudovali senior Daniel Nešpor
i církevní rada Dr. z Tardy, nařídili pozměnit některá slova, ale mohl dále
vycházet.
Reformovaný zpěvník není sice původním dílem Jana Karafiáta, ale jeho
uspořádání a grafická úprava,
kterou Karafiát navrhl, nám o něm leccos vypovídá. Slovo Boží, tedy i
žalmy, Karafiát klade nejvýše
ze všech církevních textů
a nepřipustí, aby se mezi ostatními spisy ztrácelo. A nejde mu jen o
zvýraznění grafické, ale
především o zdůraznění Písma svatého ve smyslu nejvyššího zákona, jehož
původcem je samotný
Stvořitel. Věřícímu člověku má být Bible poučením
a návodem, jak správně žít. Dodržování Božího zákona je podmínkou k
dosažení věčného života. A
záleží mu tom, že je slovo Boží vloženo třeba jen do zpěvníku, jednou je
to slovo Boží a musí být
velebeno a oslavováno.
Karafiát vždy vyzdvihoval katechismus reformované církve z důvodu přísného
logického uspořádání
spisu a toto kritérium neopouští ani při sestavování svého stručného
katechismu. Každá otázka vždy
vyplývá jako důsledek předchozí odpovědi, jako logický řetězec, který
končí, až je odpovězeno na
vše k danému tématu. Na začátku Karafiát zodpovídá dvě otázky: „Co je tvým
jediným potěšením
v životě i ve smrti?“ a „Jak jsi k tomu přišel?“, a následují tři oddíly,
které
se vyjadřují k hříchu, vykoupení a vděčnosti.
Karafiátův katechismus je samozřejmě odrazem jeho evangelické
a reformované víry, takže v něm mluví o přijímaní pod obojí, o Bohu jako
jediném Pánu, ke kterému
se lidé mají modlit, vyzdvihuje pouze křest a večeři Páně jako jediné dvě
svátosti apod. Většinu
odpovědí dokládá odkazy na Písmo svaté. Katechismus je tedy stručný,
logický a jasný,
v třiačtyřiceti otázkách a odpovědích
je zachycena podstata evangelické víry z pohledu reformované církve.
Cílem Jana Karafiáta po příchodu na Valaško bylo vytvořit církevní
společenství, které bude žít
podle Božích zákonů. Karafiát zde chtěl dosáhnout ideálu probuzeného sbor u
a věřil, že reformovaný
zpěvník i reformovaný katechismus, který bude srozumitelný všem „obyčejným“
lidem, jsou správným
vykročením k stanovenému cíli. I když Karafiát na Hrubé Lhotě věnoval mnoho
času studiu
a literární činnosti, sbor a péče o něj byli pro něho na prvním místě.
Sepisování kázání nebylo pro Karafiáta nikdy snadnou prací, což popisuje
i v pamětech, a přiznává, že nejvíce se s psaním duchovních řečí potýkal
jako začátečník v
Roudnici[120]. Míval pocit, že sám je velice neduchovní a na vytváření
kázání sám nestačí.
V Roudnici nastoupil 1. července 1870 a „již v srpnu vedu nářek, že se mi
velice nesnadno káže, ano
po kázání se v mém pokoji ozývá i pláč“[121]. S kázáním mu mohl pomoci
farář Šubert, ale kdykoli za
ním Karafiát přišel, začal Šubert vykládat o ústavu, diakonii, zákonech a
církevní radě a nikdy se
nezeptal Karafiáta, jak a co kázal. Duchovní podporu našel Karafiát u pana
Langena, který
jej povzbudil svými dopisy.
Karafiát si pak zavedl nový způsob přípravy, u něhož zůstal po celý život.
Vytvořil si kostru
kázání a logický rozvrh a ke každému bodu si poté zřetelně poznamenal, co
bude říkat. „Dovedl bych
dnes z těchto náčrtů každé kázání opakovat, ta časová nálada a to místní
zabarvení, jaké bylo za
oněch dnů, by arci dnes v tom kázání už nebylo.“[122] Později, jak zmiňuje,
byl v přípravě mnohem
bedlivější a kázání měl připravená i na několik týdnů dopředu, aby jej
nezastihla nějaká
nepředvídaná událost.
„Reformované listy“
Chceme-li blíže poznat Karafiátovu osobnost a jeho životní postoje skrze
jeho tvorbu, nemůžeme ve
výčtu jeho děl opomenout Reformované listy. Jedná se
o periodikum, vydávané v rozmezí let 1896 až 1905, které je výhradně
Karafiátovým výtvorem, čili na
jeho sepisování se podílel pouze autor a nikdo jiný
do něj nepřispíval. Karafiát si sám určoval podobu i formát časopisu,
vnitřní strukturu i
organizaci článků a rubrik.
Nápad na vydávání časopisu se Karafiátovi zrodil v hlavě již při odchodu
ze Hrubé Lhoty v roce 1895. Po dvacetileté činnosti, kdy „o svém farářském
usilování neposílal do
světa zpráv pražádných“[132], se rozhodl, že v Praze začne vydávat malý
evangelický časopis. Ke
spolupráci nikoho nehledal, protože chtěl vydávat periodikum zcela
nezávislé. U zrodu časopisu
stála pouze Miss Buchanan, coby mecenáška a duchovní podporovatelka Jana
Karafiáta. Sama do
časopisu nikdy nenapsala ani řádek.
Časopis vycházel v malém formátu šestkrát do roka, měl šestnáct stran,
ale od roku 1902 vycházel jen jako osmistránkový. Karafiát totiž pracoval
na revizi Bible kralické,
která pro něj byla mnohem důležitější než sepisování Reformovaných listů,
proto vydávání časopisu
zcela nezastavil, ale omezil jeho obsah. V Knize vzpomínek Jana Herbena
však můžeme najít autorovu
domněnku, že Reformované listy Karafiáta „spisovatelsky“ unavily, jak
Herben tvrdí, Karafiát „se
vypsal“.[133]
Karafiát byl na podobu Reformovaných listů hrdý, protože i když byly malého
formátu, byly graficky
dobře zpracované. Karafiát si chválil především různé typy písma v jednom
vydání, což v té době
nebylo v časopisech tak obvyklé. V pamětech říká: „…takže se skoro
domýšlím, že žádný evangelický
časopis příjemnější typografické úpravy dosud neměl.“[134]
Obsahová náplň Karafiátových Reformovaných listů byla v letech 1896
až 1902 jednotná, v podstatě se udržela po celou dobu, co časopis vycházel,
tedy až do roku 1905, ale od roku 1902 byly vypuštěny některé rubriky a
časopis
byl obsahově chudší.
Cílem Jana Karafiáta bylo prostřednictvím Reformovaných listů zvěstovat
lidem čisté evangelium.
Zastřešujícím heslem, kterým Karafiát Reformované listy otevíral i
uzavíral, byla citace z Bible:
„Neboť se nestydím za evangelium Kristovo; moc zajisté Boží jest k spasení
každému věřícímu.“[135]
Slovo Boží bylo pro Karafiáta nejvyšším zákonem a prostupuje téměř každým
článkem, ať už jako
potvrzení Karafiátových slov, či jako příklad k situacím v současnosti.
Na začátku každého čísla nechyběl záznam některého z autorových kázání, v
němž vždy Karafiát
vybízel čtenáře k poslušnosti a kázni dle Božích přikázání
a Písma svatého, k lásce k Ježíši apod. Zdůrazňoval, že počátek lásky k
Bohu
je uvědomění si vlastních hříchů a snaha o nápravu vlastní duše. Jedině
tak do našeho nitra vstoupí Duch svatý a my se obrátíme na správnou cestu.
A pokud budeme ve víře
poslušní, staneme se duchovně probuzenými členy reformovaného sboru a
církve.
Největší prostor v časopise vyplňují články týkající se reformované církve,
její organizace,
působení a vztahu k ostatním církvím. Karafiát zdůrazňuje potřebu
presbyterstva a též evangelických
učitelů, uvažuje, jak dalece by mohla
být prospěšná učitelská jednota, poukazuje na slabé finanční ohodnocení
evangelických kněží i
učitelů, informuje čtenáře o úspěšnosti misijní činnosti apod. Rovněž
seznamuje čtenáře
s církevními poměry ve Skotsku, protože Svobodná církev udržovala s českou
reformovanou církví
spolupráci a mnohdy ji i finančně podporovala.
V každém čísle evangelického časopisu nalezneme Studie biblické pro učené i
neučené, které se staly
pro Karafiáta přípravou k revizi Bible kralické. Autor
se v článcích rozepisuje, co a proč by se v Kralické Bibli mělo upravit,
vlastně opravuje, doplňuje
a mnohdy i vykládá biblický text kralický v porovnání s řeckou
a hebrejskou předlohou. V pamětech Karafiát připomíná, že po Rozboru[136]
byly tyto studie druhou
přípravnou prací k revizi Bible kralické.[137]
K pravidelným rubrikám náležela ještě Literatura, Listárna, S rozhledny
a Přehled zpráv. V oddíle Literatura Karafiát zpravidla upozorňoval na
knihy méně známé, většinou
od evangelických autorů, a často také na knihy zahraničních autorů v českém
překladu. V Listárně
autor jen krátce reaguje na některý z dopisů, který mu došel, vždy děkuje
za přízeň a prosí o
modlitby a pomoc při rozšiřování okruhu čtenářů Reformovaných listů.
Rubriky S rozhledny a Přehled
zpráv jsou si svým obsahem velice podobné. Ve stručnosti informují o
nejrůznějších událostech
z domova i ze světa, např. kdy proběhl některý z církevních konventů, kde
se staví nový kostel či
modlitebna, kolik mužů a kam odjelo na misie, kde byl zvolen nový farář
apod.
Karafiát si uvědomoval, že budoucí postoj ke Kristu a evangeliu si lidé
vytvářejí již v dětství
v okruhu svých nejbližších, proto své příspěvky často obracel k rodině.
Nebyl ale mravokárcem,
který rodičům či dětem říká, jak se mají chovat. Jeho články vedly k
zamyšlení nad tím, že rodiče a
děti jsou si povahově podobní. Nezapomněl, že i rodiče byli kdysi dětmi a
naopak se snažil
připravit děti na to,
že jednou budou rodiči. Ukazoval, že důležitý je především láskyplný vztah
mezi rodiči a jejich
potomky, jako např. v článku Kterak dcera přilnula k matce a matka k
dceří[138], v němž Karafiát
naznačuje, že ztráta majetku je mnohem menší tragédií než možná ztráta
dítěte. Humorně zase pojal
článek I po komže to dítě jest?[139], když v jeho závěru vybízí rodiče, že
si mají do redakce
přijít pro dukát, jestliže u dítěte objeví vlastnost, která by nepatřila
matce, otci nebo někomu
z rodiny.
Svými úvahami apeloval Karafiát také na mládence v rubrice nazvané
Mládencům. Nejenže se je snažil
povzbudit ve víře, když např. napsal článek o Janu Křtiteli[140] nebo
mládež vybízel k hojnější
účasti na bohoslužbách[141], ale dotýkal se
i lidského soužití, např. v článku O manželství[142] mluví Karafiát o
respektu. Předně má vzniknout
svazek pevný ve víře, ale děti by podle Karafiáta měly respektovat
rozhodnutí svých rodičů, kterým
by se budoucí manželství mělo rovněž zamlouvat. V neposlední řadě Karafiát
ve svých článcích
upozorňuje na možná úskalí života, když např. v článku Hra o peníze[143]
varuje mládence před
hazardem. Všímá si však
i malých drobností všedního života, na které by měli mladí lidé dbát. Jsouli
mládenci mimo domov,
mají v dopisech pamatovat na své blízké, obzvlášť na rodiče, a také se
snažit, aby měli úhledný
rukopis apod.
V souvislosti s vírou se Karafiát také dotýká historických témat, aby
nakonec minulost dal do
spojitosti se současnou situací. V prvním čísle Reformovaných listů se
objevil článek s názvem
Staré české ideály[144], v němž Karafiát porovnával český národ s jinými
národy. Došel k závěrům,
že naši předkové uměli hospodařit
i obchodovat, byli dobrými vůdci, ale špatnými filozofy. Upozornil
na vlastnost, která český národ odlišuje a pozvedává nad národy ostatní,
totiž přítomnost Duchem
Svatým probuzeného svědomí, na němž byla založená „krásná“[145] církev. Na
mysli měl hodnoty, pro
které bojovali husité ─ potrestání hříchů, rovnost lidí před Bohem a
přijímání pod obojí. Karafiát
usoudil, že tyto ideály byly přeneseny do staré českobratrské církve a
následně i do církve
reformované.
Husitství se dotýká třeba i v článku Jan Žižka[146], ve kterém chválí Žižku
coby geniálního českého
vojevůdce a připodobňuje jej k izraelským soudcům. Považuje
ho za člověka duchovně obráceného, pokorného a zcela oddaného Bohu. I když
byl vůdcem Táboritů, jeho smýšlení bylo podle Karafiáta obrácené spíše k
Pražanům, čili
k umírněnější formě husitského hnutí. Karafiát jeho náboženství aplikuje
na současnou církev, když vysvětluje, že Žižka vlastně nebyl reformovaný,
ale augšburský. Karafiát pak vyslovuje přesvědčení, že díky husitským
ideálům
byl zachráněn český národ, protože kdyby husité nebažili po spravedlnosti a
českém evangeliu,
zanikl by náš národ pod německou nadvládou.
Reformovaným listům věnuje Karafiát kapitolu i ve svých memoárech[147].
Otiskuje v ní úvodní i
závěrečné slovo svého časopisu, stručně popisuje strukturu
a vzhled svého periodika a seznamuje čtenáře s okolnostmi vzniku a
rozšiřování Reformovaných listů,
udává počty čtenářů všech deseti ročníků a dokonce popisuje systém třídění
pro rozesílání časopisu.
Reformované listy byly pro Karafiáta literární prací, podobně jako jeho
knihy, studie apod. Jejich
cílem bylo podle Karafiáta zřetelně zvěstovat plné čisté evangelium svým
čtenářům a Karafiát ve
svých pamětech vyjádřil názor, že „Reformované listy za 10 let služebný
svůj úkol
už vykonaly.“[148] Jako důvod k zastavení vydávání Reformovaných listů
Karafiát udává počátek práce
na revizi Bible kralické a také fakt, že se coby redaktor nechtěl „dostat
do žádné polemiky, ke
které se Duch svatý nepřiznává, a být zapleten
do záležitostí pro církev třeba také důležitých, o které nám však na prvním
místě nešlo.“[149]
Myslím, že kromě Pamětí spisovatele Broučků jsou Karafiátovy Reformované
listy dílem, v němž se
zrcadlí Karafiátova osobnost zahrnující v sobě Karafiáta kazatele, učitele,
vydavatele,
spisovatele, jazykovědce, ale hlavně člověka milujícího Slovo Boží, který
se rozhodl se Bohu cele
oddat a žít podle jeho pravidel. Snažil se lidem ukázat, že je nutné
Hospodina nejen přijmout, ale
naučit se s ním žít, považovat jej za průvodce životem, což znamená
přizpůsobit se mu ve své práci
i každodenních činnostech. Vědomí nepřetržité Boží přítomnosti má podle
Jana Karafiáta probudit v
lidech horlivost po vytvoření „krásné církve“ čili církve reformované a
především duchovně
probuzené a obrácené.
Paměti spisovatele Broučků pro nás zůstávají hlavní memoárovou prací, která
nám odhalí podstatnou
část Karafiátovy osobnosti. Karafiátovy paměti ale nemají charakter zpovědi
či úvahy, jsou spíše
rázu popisného. Autor nám předkládá to,
co prožil, ale vyhýbá se zmínkám o tom, jaký byl. Snad jen závěrečná
apologie
je vcelku jasným vyslovením některých Karafiátových názorů a pocitů. Našim
úkolem tedy bude „číst
mezi řádky“ a pokusit se vykreslit rozmanitý obraz Karafiátovy osobnosti.
