„Broučci“
Významným počinem v literární tvorbě Jana Karafiáta je bezesporu knížka
nazvaná Broučci pro malé i
velké děti, která vyšla vlastním nákladem autora v roce 1876. Autor je díky
této knížce řazen mezi
klasiky české dětské literatury.
Jan Karafiát okolnosti vzniku a přijetí této knihy postupně vylíčil ve
svých pamětech a v nich také
prozradil, jak jsou Broučci ovlivněni jeho vlastním životem. O spojitosti
mluví na některých
místech přímo a někde pouze naznačuje. Mnohdy nám provázanost jeho života
s životem broučků
vystoupí až po vzájemné konfrontaci obou děl.
Myšlenka na vytvoření Broučků vznikla ve studentském (bonnenském) období
Jana Karafiáta, zrovna
když byl na návštěvě v Čechách: „Bylť spisovatel k tomu spisku inspirován
na mezi, když se za
parného odpoledne pěšky ubíral z Peček do Bošína. Odpočívaje nedaleko
Hořátve, pozoroval on ten
veselý rej a shon všelijakých broučků, a nosil odtud s sebou zárodek toho
spisku po několik
roků.“[59]
K sepsání Broučků povzbudila roku 1872 Jana Karafiáta Miss Buchanan, jeho
mateřská přítelkyně a
později také jeho mecenáška, kterou poznal při svém druhém pobytu ve
Skotsku: „Seděli jsme na
lavičce v rozkošné raztočce (glen)
na můstku nad vodopádem, a já jsem se zpovídal, co s sebou nosím. Miss
Buchanan pak vidouc, že mi
i při mých studiích i při církevních těžkostech již již nastávajících jest
zapotřebí milé změny a
osvěžení, důtklivě mne žádala, abych tu myšlénku provedl.“[60]
Dokud Miss Buchanan žila, věnoval jí Karafiát všechna česká vydání Broučků.
Miss Buchanan zemřela
11. 1. 1912 a do té doby vyšli Broučci devětkrát.
V desátém vydání z roku 1912 již věnování Miss Buchanan schází.
Broučci vznikali na třech různých místech, v třech různých krajích: „…až
pak
se počátek jich napsal o prázdninách v Krabšicích pod Řípem (dne 19. září
1873). Hlavní část
povstala v Čáslavi při velice nesnadné práci v semináři. Věc v mysli
už dávno hotovou jsem na procházce lil do formy, večer pak, když chovanci
spali, jsem ji
v půlhodinkách házel na papír. Poslední kapitoly napsaly se o prázdninách v
Imramově (konec dne 17.
září 1874).“[61]
Dílo vyšlo dva roky po dokončení v Praze bez uvedení autora. Uběhlo
sedmnáct let od vydání, než o
tuto knihu projevila zájem kritika a než se dostalo
do povědomí široké veřejnosti. Dne 2. září roku 1893 se v Herbenově Času
objevila kritika Broučků,
kterou Karafiát přečetl a později o ní psal ve svých pamětech s velkým
uznáním. Radost recenzenta z
objevení Broučků přirovnal k radosti nálezu dukátu ve smetí a ocenil
hluboké pochopení obsahu
knihy.[62]
Kdo byl autorem recenze v Času se Jan Karafiát nikdy nedověděl, pouze
tušil,
kdo by to mohl být: „Kdo onu epochální recenzi napsal, po tom jsem já nikdy
nepátral. […] Já pak
napovím, že jsem od počátku měl ten dojem, že kdo tenkrát tou svou recensí
u nás tak mnohým otevřel
oči , nebyl on, nýbrž že to byla ona, na jiném kontinentu, než my, zrozená,
a k věcem nadto daleko
větším od Pána Boha k nám poslaná, aniž by kdo v nejmenším co tušil.“[63]
Okolnosti objevení Broučků, vzniku a autorství recenze osvětluje Jan Herben
ve své Knize vzpomínek z roku 1936. Broučky objevil v knihkupectví
Františka Bašteckého a napsal o
nich: „Když jsem knížku doma četl, zatočila se mi hlava. Jaká to krásná
povídka a jaký básnický
sloh! Chodil jsem s ní, jako bych byl našel tajný poklad.“[64] Protože se
bál, že by jeho recenze
příliš překypovala nadšením, přinesl Broučky na posouzení svému kolegovi
Gustavu Jarošovi, neboť,
jak tvrdí Herben, nebyl Jaroš tak chytlavý jako on. Druhý den vrátil Jaroš
Herbenovi Broučky
i s napsanou recenzí a Herben ji otiskl, protože se mu nadmíru líbila.[65]
Karafiát Herbena v říjnu 1895 navštívil a poté prý ještě několikrát. Nebylo
to jen kvůli tomu, aby vyjádřil díky za to, že Jan Herben se svým kolegou
objevili Broučky, ale
snad i proto, že Herben a jeho žena chodívali na Karafiátova kázání
do vinohradské kaple. Karafiát s Herbenem kromě onoho poděkování o
Broučcích
již více nemluvil, a tak mu Herben nestihl vysvětlit, že recenzi napsal
jeho spolupracovník Gustav Jaroš, později známý jako Gamma, a ani to,
že se Karafiát ve svých pamětech mylně domníval, že recenzi napsala žena,
Masarykova manželka,
Charlotta.
I když Broučci nebyli pro Jana Karafiáta nejcennějším literárním dílem
(nejvýše autor hodnotil
svoji odbornou práci Revizi Bible kralické[66]), stali se
pro čtenáře dílem nejznámějším. Z pamětí pak vyvozujeme, že se jedná o
spis, kterého si Karafiát
doopravdy cení a uznává, že proslul právě díky němu. Už sám fakt, že své
memoáry označil titulem
Paměti spisovatele Broučků, je toho myslím důkazem.
Potvrzení toho, že Karafiát považoval Broučky za dobré dílo, najdeme
i v pamětech, když reaguje na „proroctví“ sazeče o úspěchu Broučků slovy:
„Ó, to se bude silno prodávat"......…anebo vůbec nevěděl,
jak dlouho to u nás mnohdy trvá, než se dobrý spis ocení.“[67] Také Jan
Herben připomíná
historku, kterou u Karafiáta nenajdeme,
a to, že když si Karafiát přečetl recenzi Broučků v Čase, napsal Bašteckému
korespondenční lístek
s anglickým vzkazem ve smyslu: Ejhle, dobrá věc se neztratí. Našel ji kdosi
po sedmnácti
letech![68]
Díky styku Jana Karafiáta s anglickým prostředím se mnohdy uvažovalo, jsouli
Broučci originálním
dílem. K tomuto tématu se Jan Karafiát vyjádřil v Reformovaných listech a
článek zanesl i do svých
pamětí, kde napsal: „Jsa přímo vyzván, abych se pronesl, zdali jsou Broučci
„naprosto originelní“,
anebo-li se spisovatel „inspiroval na literatuře anglické“, prohlašuji, že
jsou Broučci naprosto
originelní, tedy „docela, naprosto naši“, a že spisovatel v anglické ani v
jiné literatuře nic
takového neb podobného nečetl.“[69]
V Reformovaných listech Karafiát rovněž vysvětluje, proč se pod Broučky
jako mladý nepodepsal:
„Proč jsem se na tom spisku nejmenoval?
Ne, že bych se za něj styděl. Tak se mi to líbí. Mně samému ten spisek
znamenitě posloužil. Více
nechci. Kdyby si jej pak chtěl český národ prohlásit za svůj majetek, rád
mu své právo postoupím. A
nyní se arci musím plným jménem podepsat.“[70] Toto sdělení do svých
pamětí nevložil. Pro úplnost
ještě dodejme, že Broučci se jménem autora vyšli poprvé roku 1912.[71]
Kupodivu ale v tomto vydání
chybí věnování miss Buchanan.
Přečteme-li si pozorně Karafiátovy paměti a Broučky, pochopíme, že Broučci
jsou do určité míry
obrazem nebo spíše odrazem Karafiátova života a jeho životních ideálů, těch
splněných i
nesplněných. Zdálo by se, že zkušenosti a zážitky
jsou omezeny věkem Jana Karafiáta, protože Broučky dokončil ve svých
dvaceti osmi letech, ale hodně
i z pozdějších let Jana Karafiáta se v Broučcích odráží. Nejedná se
samozřejmě o konkrétní zážitky,
ale spíše o některé postřehy a názory, které Karafiát zmiňuje v pamětech až
mnohem později. Je to
pravděpodobně dáno tím, že ve svých téměř třiceti letech byl osobností
duchovně vyzrálou a ucelenou
a jeho názory a životní postoje se v pozdějších letech příliš neměnily.
Již v Güterslohe si uvědomil, že chce žít pro Boha a s Bohem a další
pobyty, především v Kolíně nad
Rýnem a Edinburghu, kde našel „probuzené“ církevní sbory, jej v tom
utvrdily.
Karafiátova osobnost se nejvíce odráží v postavě Broučka. Zraje od
„dítěte“ k dospělému jedinci,
od dětské rozmařilosti k ochotné poslušnosti. Brouček
je nakonec poslušný ne proto, že by to chtělo jeho okolí, ale proto, že to
chce on sám. Chce
poslouchat Hospodina. Stejně tak Karafiát, který vnitřně dospívá
až k přesvědčení, že Bůh je jeho jediná a správná cesta životem. Jemu se
chce cele oddat a plnit
úkoly, které mu Bůh uloží.
Karafiát byl chlapcem, který poznával svět, jeho krásy i nástrahy,
byl školákem v Jimramově a žákem litomyšlského gymnázia, kde se sice učil,
ale ještě nevěděl proč, a poté se stal gymnazistou v Güterslohe,
kde se mu otevřely oči a přišla na něj ta největší milost: „Zde jsem to
zajisté začal vědomě
pociťovat, že se Duch svatý mého srdce a svědomí dotýká a obrací mne
za Sebou.“[72] Karafiát se rozhodl, stejně jako Brouček, že bude
poslušným, že bude žít podle
Božích zákonů a podle slova Božího.
Poslušnost a kázeň se staly náplní celého Karafiátova života a též
ústředním motivem Broučků.
Janinka, kmotr i kmotřička, Beruška i Broučkova rodina
jsou šťastní, protože jsou poslušní ve své víře, a žijí tak, jak jim
přikazuje Hospodin. S pokorou
slouží Bohu a přijímají všechny radosti a také žalosti, neboť
jsou přesvědčeni, že vše je Boží dílo. Karafiát do života broučků tedy
vtělil mnohé z vlastního
náboženského přesvědčení, především názor o absolutní moci Boha, který má
podle Karafiáta s každým
z nás své úmysly a svět není podle autora pouze chaotickou změtí událostí,
ale dokonale
propracovaným Božím plánem.
V souvislosti s vírou se v Broučcích zrcadlí tzv. duchovní probuzení, které
Karafiát nalezl v
církevních sborech v Hermannsburgu a v Elberfeldu. V Hermannsburgu pobyl
Karafiát jen několik dní
v době svých středoškolských studií a potkal zde faráře Ludvíka Harmse, o
kterém ve svých pamětech
napsal,
že je to „muž plný Ducha svatého, k jehož usilování se Pán Bůh tak
milostivě znáti ráčil, že jeho
sbor co celek byl duchovně probuzen“[73]. Dle Karafiáta bylo v
Hermannsbergu vše opravdové, živé a
plné evangelia, a Karafiát ocenil zejména horlivost a pokoru mužů, kteří se
zde připravovali na
misie v pohanských zemích.
V posledním semestru studia na vysoké škole pobýval Karafiát ve Vídni,
kde se seznámil s profesorem Eduardem Böhlem, díky kterému se sblížil s
nizozemským reformovaným
sborem v Elberfeldu. Zdejší sbor byl dle Karafiátových slov „Duchem svatým
probuzený, a při tom
čistě reformovaný[74]“
a Karafiát tady mohl nasávat vůni opravdovosti a jednomyslnosti, vůni
svých ideálů. Obdivoval
nadšení sboru pro víru, vyzdvihování Slova Božího a především biblickou
kázeň.
Hlavním předpokladem k duchovnímu probuzení každého církevního společenství
je podle Karafiáta
především přísná kázeň a dodržování Božích zákonů. Karafiát po zážitcích v
Hermannsbergu a zejména
v Elberfeldu nabyl přesvědčení, že duchovně probudit se může jakákoli
církev. Přečteme-li si
Broučky, nalezneme duchovní probuzení nejen v okruhu Broučka, ale též v
lidském světě, který je
v knize znázorněn. Broučkova rodina se pravidelně modlí, vzývá a chválí
Hospodina, činí vše
s vědomím, že Bůh je pán, kterého musí pokorně poslouchat. Na několika
místech v knize čteme větu
ve smyslu, že Brouček musí svítit, protože si to Hospodin přeje. Brouček si
nemá klást otázky proč
se tak děje, má pouze poslouchat a činit Boží vůli. Broučci se několikrát
účastní bohoslužby ve
městě, neboť zde mohou slyšet nejčistší pravdu v podobě Slova Božího, podle
kterého mají žít.
Příkladem duchovního probuzení je i rodina, u které broučci svítí. Členové
rodiny pravidelně
navštěvují bohoslužby v kostele, modlí se, čtou Bibli a často
o Božím Slově mluví, chválí a oslavují Boha a Boží Slovo je pro ně
nejvyšším zákonem. Jeden ze
synů, Pavlík, se po letech stává knězem a při svém kázání zdůrazňuje, že je
velmi důležité stát se
před Pánem poslušným, neboť
je to jediná správná cesta k věčnosti. Pavlík a Brouček jsou si podobni
právě
ve své poslušnosti, protože se oba naučili být poslušní proto, že si to
sami přáli.
A stejně tak se postavám Broučka a Pavlíka podobá i Jan Karafiát, který
se již na gymnáziu v Güterslohe duchovně probudil ve své víře a Boha
umístil
na nejvyšší příčku svých životních hodnot.
Karafiát byl natolik ovlivněn svojí vírou, že i v hledání manželky bylo
hlavní prioritou to,
nakolik je dívka oddána Bohu a zda je ve své víře duchovně probuzená .
Takovou dívku poznal u
Gustava Langena v Kolíně nad Rýnem, u něhož se stal vychovatelem jeho šesti
dětí. Neteř pana
Langena Herminka byla, stejně jako její strýc, členkou elberfeldského
reformovaného a zároveň
probuzeného církevního sboru. Karafiát v ní viděl ženu plnou fyzické i
duševní síly, která by byla
nejen jeho výbornou manželkou, ale hodnotnou členkou probuzeného sboru, ve
kterém
by se věnovala misijní práci. Karafiát se do Herminky zamiloval a přál si,
aby se Herminka stala jeho ženou. Bohužel se mu jeho touha nevyplnila,
Herminka se provdala za
svého vlastního strýce Eugena, bratra Gustava Langena.
Svůj nešťastný citový zážitek vložil Karafiát do příběhu Broučka,
jenž se zamiluje do Verunky. I když si chce Brouček Verunku vzít, zůstává
jejich citový vztah
nenaplněn. Předobrazem Verunky je právě zmíněná Herminka Langenová.
Podobnost povah Herminky a Berušky najdeme například v situaci popisované v
pamětech, když si
Herminka s Karafiátem jedenkrát povídala v kostele a prohlásila: „Já bych
se ráda učila česky.“[75]
Touto větou dala podle J. Karafiáta najevo, že by se ráda učila jazyk, aby
se mohla přestěhovat do
Čech. Karafiát věděl, že by to bylo určitě kvůli misijní práci, a doufal,
že by to učinila i
z lásky k němu. Paralelu k této větě nacházíme i v Broučcích, když Verunka
říká Broučkovi:
„Já bych hned chtěla být takovým broučkem.“[76]
Karafiátův přítel Jákob[77] se ho v dopise ze dne 4. listopadu 1873
ptá: „A co dělají tvoji Broučci? A co dělá „Verunka“?“[78] Dotazem na
Verunku samozřejmě zastírá
jméno nešťastné Janovy lásky Herminky. To, že se Jákob
ptá na Verunku, jistě není náhoda, neboť Karafiát v pamětech uvádí, že
Jákob
mu nejen napsal řadu dopisů, ale dokonce jej osobně navštívil v Čáslavi,
kde se mu Karafiát svěřil se všemi těžkostmi a vyprávěl mu o Broučcích a
Jákob, „ač Němec, dobře
rozuměl i základní myšlénce této knížky. I nejedněm podrobnostem, kde i
velcí naši mistři jenom
něco tušili“[79].
Měl-li Brouček nějaké trápení, často plakával na rameni Janinky, která
mu byla vedle maminky nejmilejší osobou. A právě Janinka je dokonalým
zrcadlem skotské šlechtičny
Miss Buchananové. Silná osobnost s pevným charakterem, která chválí Boha a
vynáší poctivost,
ochránkyně a přímluvkyně, mateřská přítelkyně
a anděl strážný. Jan Karafiát se jí nejednou s pláčem svěřoval se svým
trápením. Miss Buchanan vždy
stála při něm a podporovala ho v kazatelské i spisovatelské činnosti.
Slečna Buchanan dokonce
věřila, že se Jan Karafiát ožení a učinila několik pokusů formou přímluvy,
aby napomohla osudu, a
dodala k tomu: „Musíme to zkusit. Pán Bůh pak učiní, jakž ráčí.“[80]
Janinka se přece také za
Broučka přimlouvala
u kmotřičky a kmotřička, aby mu Berušku dali za ženu. A Brouček se s ní
oženil,
ale nejprve nechtěl, protože ho Beruška neměla ráda. Janinka mu na to
řekla:
„I bodejť by tě neměla ráda! A teprve bude mít, až jen si ji vezmeš! A je
hodná
a poslušná.“[81] Můžeme uvažovat, že v těchto slovech Karafiát vyjádřil
svůj názor
na manželství. Byl přesvědčen, že by sňatek měl být uzavírán jen se
souhlasem rodičů na obou
stranách a zdůrazňoval, že k tomu, aby svazek fungoval, je potřeba
se obrátit, tedy být poslušný.[82]
Když jsme se zmiňovali o nenaplněných ideálech Jana Karafiáta, měli jsme
na mysli i to, že ač toužil po manželství a po rodině, nikdy se mu jeho
sny nevyplnily. Splnil si je alespoň v Broučcích, kde se Brouček a Beruška
stali rodinou s deseti
malými broučky. Číslovka deset jistě není náhodná, vždyť
Jan Karafiát byl devátým z deseti dětí a jeho sestra Marie byla „na jednu
nožku chromá“[83], stejně
jako malá Beruška, „běhala však přece dost“[84].
Také Broučkova maminka má mnoho společného s matkou Jana Karafiáta.
Je starostlivá, ochotná, plná lásky, něhy a Boha. Brouček u ní nachází
útočiště v nebezpečí,
pohlazení a porozumění. Svoji matku nenazve ani Brouček ani Karafiát jinak
než „maminka“, oba k ní
chovají úctu a je jim nejmilejším stvořením na světě. „U maminky jest to
nejlepší místečko na celém
světě pro toho malounkého.
A ne jen pro malounkého. I pro toho velikého, když pláče a truchlí. Nebo
tak, jak matka těší, nikdo jiný na světě těšit nedovede.“ [85]
Ještě si připomeňme postavu broučka zlatohlávka, jenž nesměl chybět
na žádné svatbě. Kde vzal Karafiát inspiraci k vytvoření této postavy?
„Jest zajisté zlatohlávek
tento imramovský Petr s tím rozdílem, že byl Petr mnohem skromnější
a stydlivější. Kdyby byl kdo na své slavnosti Petra zahlédl, a chtěl mu z
domu přinést koláč,
„jeden tvarohový a jeden makový“, než by se on z domu vrátil,
kde pak by už Petr byl! Někde za lesem.“[86]
Nejen do postavy Broučka, ale též do postavy Pavlíka vložil Karafiát část
své osobnosti. Pavlík představuje Karafiáta kněze a kazatele. Při svém
kázání vyznává, že jako malý
chlapec hodil po broučkovi čepici a asi jej zabil. Maminka
mu ale řekla, že toho broučka stvořil Bůh, aby svítil lidem, a aby
Pavlíkovi vysvětlila, že to, co
udělal, je špatné, připomněla mu slova z Bible, která by měl mít na paměti:
„Blahoslavení
milosrdní, nebo oni milosrdenství dojdou.“ Stejná slova jsou po letech
obsahem Pavlíkova kázání a
neříká jimi nic jiného než to, co celý život hlásal Jan Karafiát. Je
potřeba poslouchat Boha a
obrátit se k němu. Jedině obrácení lidé mohou vytvořit reformovaný sbor,
který bude probuzený a
každý obrácený člověk pak najde u Boha milosrdenství. Kázeň a poslušnost
jsou tedy základem víry,
bez nich nelze projít životem bez hříchu a dosáhnout Božího království.
V příběhu Broučků se ale neodrážejí pouze charaktery a činy osob z okruhu
autorových příbuzných,
přátel a známých. Kniha nabízí nepřeberné množství detailů,
ať už popisy míst či reálie běžného života, které potvrzují, že autor do ní
přenesl část svých
zkušeností a zážitků.
Kostel popsaný v Broučcích je obrazem chrámu postaveného za hradbami města
Frankfurtu nad Mohanem,
do kterého se šlechta nechala na služby Boží přivážet kočárem. Když o tomto
kostele Karafiát mluví
v pamětech, připomíná: „Ano, jsou na světě i panští sborové, a nelze tomu
překazit. Ten sbor na
příklad,
do kterého si časem zaletěli na služby Boží i Broučci, byl takový sbor
panský.“[87]
Podoba domu a zahrady rodiny Langenovy, kde byl Karafiát jako domácí
učitel, se odráží v obydlí
paní a dětí v knize o broučcích. Zahrada sloužila Langenovým dětem jako
veliké hřiště, obdobně
dětem v Broučcích. Také chod domácnosti, denní řád a třeba i držení
biblických hodin je v Broučcích
stejný jako
u Langenů.[88]
A jaké další společné drobnosti nalezneme v životě Jana Karafiáta a
broučků? Například jsou to
zmínky o jídle. Pochoutkou Jana Karafiáta byl med, měl rád jahody a borůvky
a nejvíce mu chutnala
zelná polévka.[89] Brouček také dostal
od Janinky med a „…měli zelnou polívčičku a Brouček, třebaže všechny
polívčičky rád, vždy a vždycky
tu zelnou přece jen měl ze všech polívčiček nejraději.“[90]
Anebo si můžeme vzpomenout na Karafiátovy besedy u babičky.[91] Broučci se
před začátkem každé
zimy také sešli, aby si společně poseděli a povykládali.
To, co spojuje život Karafiáta a život Broučků, je bezpochyby zbožnost,
víra
a poslušnost. Stvořitelem světa, jeho vládcem i tím, kdo vše řídí, je Bůh.
V něho musí každý věřit.
A věřit znamená poslouchat a dělat věci tak, jak Bůh chce. Proto
se Broučci neptají, proč musí svítit, modlí se, mají se rádi. Karafiát ve
svém životě vždy
vyzdvihoval Slovo Boží a modlitbu. Vyvyšoval rodinu, protože v dobré rodině
je položen základ víry
a poslušnosti. Díky své soudružnosti, poctivosti, vzájemné pomoci a
solidaritě mohou pak rodiny
vytvářet probuzený reformovaný sbor. Toto je, podle mého názoru, ústřední
motiv Broučků, ale také
jakýsi „ústřední motiv“ celého Karafiátova života, který do této jedinečné
knihy vložil. Velmi
jednoduše bychom mohli říci, že hledáme jakýsi vztah mezi „obsahem“ tří
slov: Karafiát, Broučci
a Bůh. Já si tento vztah představuji jako narýsovaný trojúhelník. Vrchol
rovná se Bůh, spodní body označují Karafiáta a Broučky. Všechny tři body
vzájemně propojené, přitom
je jasné, že to hlavní a nejvýznamnější je Bůh, že k němu
vše směřuje, ale od něho také vše vychází. Slovně bych toto propojení asi
vyjádřila slovy Jana
Karafiáta: „Ó jistě pro mne jest to nejzdravější být u nohou mého nebeského
Otce tím nejmenším Jeho
broučkem.“[92]
CITACE Z PAMĚTÍ, DÍL V., 1927
" A cože se v Praze před 30 roky kázalo? (poznámka - tedy kolem roku 1896)
- Když jsem začal poslouchat kazatele všech Pražských denominací, shledal
jsem, že už tenkrát se Kristus, Syn Boží, ukřižovaný a z mrtvých vstalý, na
kazatelnách silno ztrácel. A tenkrát jsem se tomu divil velice, dnes už pak
ne tak. Vzešloť mi i to světlo, že nikdo nemůže na dlouho radostně kázat
Krista, Syna Božího ukřižovaného a z mrtvých vstalého, kdo sám nemá z Něho
radost nevýslovnou. Když se tedy Kristus ukřižovaný nekáže, jest to
spolehlivé znamení, že kazatelé z Něho velikou radost nemají. A i když
kazatel o Kristu mnoho mluví, ale bez té veliké radosti, jistě on nekáže
evangelium, to jest dobrou novinu, že sám Pán s nebe přišel na svět, aby
hříšné spasil. Když pak jsem tohoto radostného evangelia už před 30 roky v
Praze málo našel, zaráželo mne nejvíce to, že jsem ho i tam nemnoho našel,
kde jsem ho byl více předpokládal."
„Dne 18.listopadu 1896 držel jsem ve svém bytu první Biblickou hodinu pro
sestry (evangelické slečinky na středních školách) . Za mokrého počasí
dostavilo se 8 sester a 2 bratři a má hospodyně.“
„Dne 3. října 1897 rokoval jsem se studenty, aby se jejich Biblická hodina
přeložila z Jámy na Smetanku v neděli večer v 6 hodin.“
„Od října 1902 do října 1903 bylo návštěvníků služeb Božích průměrně po
každé 61. Často čtu "nabito", "dvéře otevřené dokořán...zvláštní pak
poznámku čtu dne 14. července 1901 : "Protož na místě Kristově poselství
dějíce, jakoby Bůh skrze nás žádal, prosíme na místě Kristově, smiřte se s
Bohem" Nebo toho, kterýž hříchu nepoznal, za nás učinil hříchem, abychom my
učiněni byli spravedlnosti Boží v něm." -- ""přítomných 44. Horko veliké,
ale ovzduší velice příznivé. Nějaký mladý pán, naprosto neznámý, plakal po
celé kázání."
"Naše převaha spočívá ve věcech velice podstatných. Neboť náš základní
poměr k Pánu Bohu jest přece něco velice podstatného.
Myť s plným vědomím vyznáváme absolutní Boží svrchovanost. My porušení lidé
pokorně doznáváme, že jmenovitě ve věcech duchovních naprosto s nic nejsme.
Jako správu vesmíru, tak i každé hnutí srdce lidského položil Pán Bůh
výhradně v Moci Své.
Cože my tedy svedem?
Jediné to, co On sám nám přidělil.
Přístup ke trůnu Jeho milosti máme vždycky volný, On to vždy rád od nás
znovu slyší, že všecko čekáme od Něho samého.
A proto stále prosíme za Ducha Svatého. ON pak rád dává Ducha Svatého a sám
nás ke Své službě nastrojuje.
Abychom sebe stále v kázni majíce, jedině kázali Jeho Slovo a upřímně
toužíce po spasení všech lidí, v dětinné důvěře pokorně přestávali na Jeho
radě.
Jiné pak denominace napořád postupují jinak.
Však to můžete vidět každý na své vlastní oči.
I když to neřeknou, ony samy přece také něco dovedou, a ve mnohém neklidu
upřímně pracují duchem i srdcem i nervy a vším tělem i krví, dokud jim Pán
Ježíš nevyloží, že všecka jejich dětinská domýšlivost jest vedle Jeho
absolutní svrchovanosti zhola nemístná.
Nuž kdeže jest tu jaká převaha?
Při těch ona jest, se kterými jde ten Všemohoucí, kterýž má klíče pekla i
smrti, "kterýžto otvírá a žádný nezavírá, a zavírá žádný, pak neotvírá".
Zjev 3, 7.
Toť jsou právě základy, na nichž my reformovaní stavíme.
"Když mdlím" a vůbec s nic nejsem, "tehdy silen jsem." 2 Kor 12, 10.
Toť ta naše převaha.
Než co se dále ukazuje?
Při té krásné práci ty denominace užívají pomůcky a prostředečky, kterých
jsme my ve své neprobuzenosti nejen dosud neužívali, nýbrž vůbec ani
neznali.
Čajové večírky, tamburáš, a jiné zábavy k nám přišly z cizozemska.
Co to znamená?
Duchovního naprosto nic.
Jenom tělu tím lahodíte.
Jest v tom jaká síla a převaha?
Naopak. Jest v tom veliká slabost.
A kdokoli se z nás duchovně probudí, odmítne vám vaše neduchovní
prostředečky všecky, a rád zůstane při Božích prostředcích, modlitbě a
Slově Božím.
A tak i všecken váš takovýto úspěch naprosto já odmítám, pokorně pak
přestanu na nejmenším Božím minimum, jen když ono bude po vůli Boží
duchovní."
A teď já to ve jménu Páně na Vinohradech pokorně zkusím. Sám nesvedu nic,
ale Pán Bůh jest absolutně svrchovaný a velice, velice milosrdný. Rád pak
bych Ho srdečně pochválil, i když se bude zdát, že to se mnou velice dobře
nedopadlo. Při mnohých obavách mám v duši neobyčejný klid. Některé věci
jsou mi zajisté naprosto jisté a jasné. Já plně věřím, že Pán Bůh má ve Své
moci každé srdce.
První své kázání na Vinohradech a vůbec v Praze jsem kázal v neděli dne 27.
října 1895 dopoledne. Texty jsem měl dva" "Já pak červ jsem a ne člověk,
útržka lidská a povrhel vůbec", Žalm 22, 7 a : "Neboj se, červíčku Jákobův,
hrstko Izraelova, já spomáhati budu tobě, praví Hospodin." Izai 41, 14 - Ve
svých zápiskách čtu toliko: "Pěkné shromáždění a výborná pozornost." Přál
jsem si při všem usilování bedlivě se varovat všeho nápadného, co by snad i
světáka lákalo, při tom pak se po nejvyšší možnost soustředit ve své práci
kazatelské, trávě u Písma a na modlitbách času co nejvíce."
O Baptistech vím teď velmi málo (poznámka - psáno v roce 1926), a mívám
ten dojem, že před 30 roky jejich missijní práce byla mnohem duchovnější.
Byliť tu jmenovitě dva Jindřichové Novotní, otec a syn, které jsem pokládal
za upřímné kazatele evangelia Kristova, zvláště pak toho mladičkého syna.
Jednou jsem ho slyšel kázat z textu: "Věrnáť jest tato řeč a všelijak
oblíbení hodná, že Kristus Ježíš přišel na svět, aby hříšné spasil, z nichž
já první jsem." 1 Tim 1, 15, a po kázání bych toho mladého kazatele celého
zulíbal. Než bylo už tehdy patrno, že jeho stav zdravotní dobrý není, a za
nedlouho jsem já byl na jeho pohřbu. S těmito Baptisty míval jsem styky
upřímně přátelské, a ač jsem nikdy u nich nekázal, směle jsem jim říkal:
"Vy musíte ještě být lepší Baptisté. Ten Dr. Landels, jehož já o
prázdninách v Edinburce poslouchávám, jest mnohem vydařenější Baptista." -
Běhávalť jsem za ním v neděli večer od jednoho konce města na druhý konec.
Dobře se mi sedělo u jeho nohou, a zřetelně jsem cítil jeho "pomazání od
Svatého".
(z kapitoly, kde Jan Karafiát popisuje svá kázání ze sborů po celé zemi,
kam ho pozvali, aby kázal) -- "Když jsme v neděli ráno 15. srpna 1897 o půl
osmé odjížděli z Imramova, (pozn. Jimramov - Karafiátovo rodiště) znělo to
mocně i v mé duši, že jsem jednou šel takto z rána do Telecího (pozn. cca
11km), abych tam kázal své první kázání. Kolem nás na cestě my pořád
předjíždíme známé lidi Imramovské, kteří si popřávají výlet na služby Boží
do Telecího. - Dopoledne se sotva všickni do kostela vešli, a i odpoledne
někteří stáli. A já jsem radostně kázal ze slov Pána Ježíše: "Učte se ode
mne, - a naleznete odpočinutí dušem svým." Mat 11,29. V přestávce mezi
službami Božími dopoledními a odpoledními vyšel jsem si z fary ven, abych
byl o samotě s Pánem Bohem, a tu se mi vydařila chvilka, jakých v životě
mnoho nebývá. Chodím po tichoučku kolem kostela, a pozoruji tu známou milou
krajinu se zvláštními jejími ostrými tahy a s tím zvláštním seskupením
stromů, lesních i ovocných. Ve slunečném jasu vypadá všecko rozkošně.
Teploučký větérek jakoby mi šeptal pozdrav ze dnů mého mládí, v duchu jsem
viděl celé kapitoly naší minulosti ve světle téměř růžovém, a já osobně
jsem si přál učit se v síle Boží všem způsobům Pána Ježíše tak do opravdy,
jak jsem se jim ještě neučil. A popatřete, zde poblíž i opodál, všudy malá
i větší skupení našich lidí v nedělním obleku. Patrně si oni nějaké
pojedení z domu přinesli a přejí si ještě slyšet Slovo Boží. Jenom se mi
zdál ten vydařený den přespříliš krátký. O půl sedmé večer, když jsme se
zase blížili k Imramovu, slyšeli jsme, jak se vyzvání všemi zvony.
Katolické processí vracelo se z nějakého svatého místa, a oni je tak
vítali. Přinášel-li si kdo radost, jakou jsem si já nesl z Telecího?"
o překladu Bible - "Já pak i jako jednotlivec, ať už jest církev jakákoli,
mám vždycky právo, pořídit vydání opravené dle mé víry a dle mých zásad,
které jsem už dávno vyložil, neboť toto právo má nepochybně každý. - "Jen
že ti nastane veliká otázka," můžete správně namítat, "když tvá práce bude
krásně hotová: Kdo ti ji uveřejní? "
z provolání ke čtenářům OPRAVENÉ BIBLE KRALICKÉ - "Přede všemi věky,
dříve než sformoval vesmír, uložil v radě své Hospodin, že v plnosti časů bude On sám
v lidském těle Spasitelem porušených lidí, aby Svou smrtí shladil jejich
hřích, a Duchem Svým svatým vzdělal z nich Sobě nová stvoření. Tak se Mu
zajisté líbilo zjevit i Svou svatost i Své milosrdenství, kteréž se v nebi
zjevit nemohlo, a k tomu účelu a podle toho sformoval On vesmír i každou
podrobnost historie lidské. Předivnou tuto zvěst hlásají mnohonásobně Jeho
apoštolé, vystihují však ji jenom lidé znovuzrození. Jan píše o Beránkovi
(to je Spasiteli) "zabitém od počátku světa" Zjev. 15, 8 Historicky On byl
zabit teprv roku 33 po Svém narození, ale v radě Boží hotovo bylo všecko od
věků. Proto praví tentýž Jan, že viděl anděla letícího a majícího
evangelium věčné. Zjev. 14, 6 Nebylo tedy spasení hříšných lidí něco, co by
se teprv během času z nouze podalo, nýbrž jest ono od věků a až na věky to
nejvznešenější usouzení věčné moudrosti a lásky."
"Lečice. Ve sboru Lečickém jsem byl osobně neznámý, ale dobře se mi tam
mluvilo. Můj text byl Mar 12, 30. - A co zvláště utkvělo v mé duši? - Po
službách Božích jsem v žádném našem sboru neviděl před kostelem tolik
kočárů. Když však jde o věci duchovní, chtěl bych se skoro bát."
„Broučkova pozůstalost“
Broučkova pozůstalost vyšla poprvé až r. 1900 v Praze, ale Karafiát v
pamětech prozrazuje, že
převážná část tohoto díla pochází z doby valašské a ještě starší.[93] Kniha
je rozdělena do dvou
částí, z nichž první nese název Pohádky a druhá Písničky svobodného.
Pohádky jsou autorské, vytvořené Karafiátem jako povídání otce Broučka svým
potomkům. Karafiát se v
pamětech k pohádkám vyslovuje: „Kdo se nerad srdečně zasměje, anebo nechce
nikdy mít slzy v očích,
pro toho to není.“[94]
Mezi třiceti pohádkami převažují pohádky zvířecí např. O tom, co se dvěma
žabám přihodilo na výletě
nebo O tom, proč mezi vrabci vypukla občanská válka,
ale nalezneme zde i vyprávění z prostředí lidského, třeba O tom, jak se
hloupý Honza stal doktorem
filozofie či O tom, jak se stará Bradáčka dělila se synem o dukáty. Mezi
pohádkami pak najdeme i
dva apokryfy označené jako „pohádky, jakým říkají Apokryfy“, ve kterých
Karafiát přepracovává
biblické texty o Josefu egyptském
a upravuje příběh Piláta Pontského.
Posledních pět pohádek je zastřešeno názvem „Pohádky z nebe“.
Jsou vystavěny jako dialogy mezi osobami, které se v reálném světě nemohli
setkat, ale potkávají se
po smrti v nebi. Např. společně rozmlouvají Eliáš a Jan Žižka z Trocnova
nebo Mojžíš a svatý Pavel.
Rokují o Bohu a o tom, co ve svém životě vykonali pro víru, na závěr pak
zpěvem či modlitbou
oslavují Boha.
I když jsou mnohé pohádky psané s vtipem a směřují k laskavému poučení,
nevyhne se někdy Karafiát
nadměrnému moralizování a prosazování křesťanských zásad. Připomíná
čtenářům, že Bůh je jediným
prorokem a strůjcem veškerého dění a je potřeba jej poslouchat, ať se nám
to líbí nebo nelíbí.
Poslušnost Karafiát zdůrazňuje např. v pohádce O zaječím gaudium, kterou
zakončil slovy:
„›Tak nemluv, synáčku‹, řekl Brouček. ›Jen abys měl sám sebe v kázni a
svítil těm, kterým tě Pán
Bůh pošle.‹“[95]
Písničky svobodného jsou pak souborem padesáti básniček s různým obsahem
a tématem. Básně Karafiát rozdělil do dvou oddílů a to „dvacet básní ze
studií“
a „třicet básní ze života“.
K básničkám se Karafiát vyjádřil v pamětech následovně: „Tak i z Písniček
II. část: ›Ze života‹
povstala téměř celá na Lhotě. Mnohé jsem složil na procházce,
a napsal teprv doma. ›Prodej klisny‹ pak jsem viděl ve snách, a skládal
hned ráno při strojení,
počínaje od konce.“[96] K první části se v pamětech nevyjádřil,
ale dle odkazů na jiných místech pamětí můžeme usuzovat, že vybíral z básní
skládaných od
gymnaziálních let. Když Karafiát vypráví o svém pobytu u slečny Emilie na
Meyerhofu, zmiňuje se:
„Zde na Meyerhofu jsem napsal nejednu básničku.“[97] V době prvních
vysokoškolských studií často
navštěvoval Berlínský park a v něm se procházel po Poëtensteng (stezce
básníků), o které napsal:
„Souviselo to s tou stezkou, já nevím […] ale na mne to přišlo a musil jsem
básnit.“[98]
Nevyjadřuje se ale, zda některé z básniček vložil do Broučkovy
pozůstalosti. Konkrétnější je, když
popisuje, jak básničkami mírnil svůj stesk
a žal v době bonnenských studií: „V ›Písničkách svobodného‹ se z této doby
vytisklo toliko číslo 4.
›Mně tu těsno‹, ze dne 15. ledna 1868, a číslo 2. ›Já – já hrám
si na školáka‹ (Studie), ze dne 19. července 1868, obě pak ta čísla, než
došlo na tisk,
silno se pozměnila.“[99]
Karafiátovy básně pojímají různá témata. Cítíme z nich oslavu přírody,
lásku k lidem, zvířatům i
květinám. V básni Naděje vyzdvihuje chudobku, v jiných verších zase
mateřídoušku. Prodej klisny je
zveršováním dojemného příběhu o tom, jak musí otec se synem prodat svoji
kobylu kvůli chudobě.
V jiné písničce autor volá: „Husy, husičky, však jsem já vás také pásal,
dejte, dejte brky
dobré.“[100] Sám totiž do konce života psával brkovým perem.
Autorovy osobní pocity se projevují v básni Ó už ne tak, kdy si stýská
nad uplynulým mládím. Své dojmy vyjádřil též v Broučkově písni, kde se
zpovídá
ze své lásky k životu, a také se stylizuje do postavy Broučka, když se
vyznává
ze svých chyb a slabostí. Zdůrazňuje v ní, že chce svítit dál, ač „mdlým
jen můj
je kmit“[101].
Obě části Písniček svobodného jsou zastřešeny citacemi z Bible[102] a také
mnoho básní je vytvořeno
na základě žalmů a biblických citací, např. báseň Těžká víčka zavřete se
odkazuje k žalmu:
Nedopustíť, aby se pohnouti měla noha
tvá, nedřímeť strážný tvůj (Žalm 121, 3) nebo „Až mne Bůh obrátí“ k citaci:
Obrať
nás – a obráceni budeme (Pláč Jer. 5, 2). Bohem a vírou je však prostoupena
většina Karafiátových
básní, i když neodkazují přímo k Bibli.
Titul knihy Broučkova pozůstalost by mohl svádět k tomu, že je dílo určeno
výhradně dětem, neboť si
je čtenář spojí s Broučky. I když nebyli Broučci pouze knihou pro děti,
byli zařazeni do dětské
knihovny a podobně by se mohlo na základě spojitosti názvů obou knih stát i
s knihou Broučkova
pozůstalost. Domnívám se,
že i tento výtvor by mohl nést podtitul „pro malé i velké děti“, protože na
mnoha místech nacházíme
symboly, které mohou pochopit pouze dospělí. Jako příklad uveďme pohádku O
černém broukovi,. jež
poukazuje na nesmyslnost církevních konventů, nebo báseň Švehol v zemi
daleké, ve které Karafiát
naráží
na boj římskokatolické církve proti evangelíkům.
Broučkova pozůstalost je, podobně jako Broučci, odrazem Karafiátova života.
Karafiáta člověka,
kněze a kazatele, jemuž je víra v Boha vším. Věřit v Boha bylo přirozenou a
neodmyslitelnou
součástí osobnosti Jana Karafiáta, což se zákonitě muselo projevit i v jeho
díle.
Ve své knize Karafiát oslavuje vedle „velikých“ věcí i věci zdánlivě
nepatrné a pro mnohé
samozřejmé. Na jedné straně připomene husitské hnutí a s ním spojené těžké
boje za víru, na straně
druhé chválí lidskou práci či upřímnou modlitbu. Zdůrazní, že je lepší žít
v chudém valašském
kraji, kde se lidé duchovně probouzí, než v honosném paláci plném falešné
víry. Oslavuje malou
českou zemi,
v níž je možné být evangelíkem, oproti Itálii, kde ve vyznání převažuje
římskokatolická víra.
Oslavou „malých i velkých“ věcí Karafiát podtrhuje, že vše, co máme,
pochází od Boha. Za Boží dar
považuje i svoji víru a Hospodinovi za ni děkuje. Karafiát si uvědomuje, že
je pouze nepatrným
kamínkem v mozaice zvané svět.
V knize se tedy ukazuje Karafiátova zbožnost a s ní spojená úcta k okolnímu
světu, osobní pokora,
ale především vědomí vlastní maličkosti před někým
tak velikým a jedinečným jako je Bůh.
Významným počinem v literární tvorbě Jana Karafiáta je bezesporu knížka
nazvaná Broučci pro malé i
velké děti, která vyšla vlastním nákladem autora v roce 1876. Autor je díky
této knížce řazen mezi
klasiky české dětské literatury.
Jan Karafiát okolnosti vzniku a přijetí této knihy postupně vylíčil ve
svých pamětech a v nich také
prozradil, jak jsou Broučci ovlivněni jeho vlastním životem. O spojitosti
mluví na některých
místech přímo a někde pouze naznačuje. Mnohdy nám provázanost jeho života
s životem broučků
vystoupí až po vzájemné konfrontaci obou děl.
Myšlenka na vytvoření Broučků vznikla ve studentském (bonnenském) období
Jana Karafiáta, zrovna
když byl na návštěvě v Čechách: „Bylť spisovatel k tomu spisku inspirován
na mezi, když se za
parného odpoledne pěšky ubíral z Peček do Bošína. Odpočívaje nedaleko
Hořátve, pozoroval on ten
veselý rej a shon všelijakých broučků, a nosil odtud s sebou zárodek toho
spisku po několik
roků.“[59]
K sepsání Broučků povzbudila roku 1872 Jana Karafiáta Miss Buchanan, jeho
mateřská přítelkyně a
později také jeho mecenáška, kterou poznal při svém druhém pobytu ve
Skotsku: „Seděli jsme na
lavičce v rozkošné raztočce (glen)
na můstku nad vodopádem, a já jsem se zpovídal, co s sebou nosím. Miss
Buchanan pak vidouc, že mi
i při mých studiích i při církevních těžkostech již již nastávajících jest
zapotřebí milé změny a
osvěžení, důtklivě mne žádala, abych tu myšlénku provedl.“[60]
Dokud Miss Buchanan žila, věnoval jí Karafiát všechna česká vydání Broučků.
Miss Buchanan zemřela
11. 1. 1912 a do té doby vyšli Broučci devětkrát.
V desátém vydání z roku 1912 již věnování Miss Buchanan schází.
Broučci vznikali na třech různých místech, v třech různých krajích: „…až
pak
se počátek jich napsal o prázdninách v Krabšicích pod Řípem (dne 19. září
1873). Hlavní část
povstala v Čáslavi při velice nesnadné práci v semináři. Věc v mysli
už dávno hotovou jsem na procházce lil do formy, večer pak, když chovanci
spali, jsem ji
v půlhodinkách házel na papír. Poslední kapitoly napsaly se o prázdninách v
Imramově (konec dne 17.
září 1874).“[61]
Dílo vyšlo dva roky po dokončení v Praze bez uvedení autora. Uběhlo
sedmnáct let od vydání, než o
tuto knihu projevila zájem kritika a než se dostalo
do povědomí široké veřejnosti. Dne 2. září roku 1893 se v Herbenově Času
objevila kritika Broučků,
kterou Karafiát přečetl a později o ní psal ve svých pamětech s velkým
uznáním. Radost recenzenta z
objevení Broučků přirovnal k radosti nálezu dukátu ve smetí a ocenil
hluboké pochopení obsahu
knihy.[62]
Kdo byl autorem recenze v Času se Jan Karafiát nikdy nedověděl, pouze
tušil,
kdo by to mohl být: „Kdo onu epochální recenzi napsal, po tom jsem já nikdy
nepátral. […] Já pak
napovím, že jsem od počátku měl ten dojem, že kdo tenkrát tou svou recensí
u nás tak mnohým otevřel
oči , nebyl on, nýbrž že to byla ona, na jiném kontinentu, než my, zrozená,
a k věcem nadto daleko
větším od Pána Boha k nám poslaná, aniž by kdo v nejmenším co tušil.“[63]
Okolnosti objevení Broučků, vzniku a autorství recenze osvětluje Jan Herben
ve své Knize vzpomínek z roku 1936. Broučky objevil v knihkupectví
Františka Bašteckého a napsal o
nich: „Když jsem knížku doma četl, zatočila se mi hlava. Jaká to krásná
povídka a jaký básnický
sloh! Chodil jsem s ní, jako bych byl našel tajný poklad.“[64] Protože se
bál, že by jeho recenze
příliš překypovala nadšením, přinesl Broučky na posouzení svému kolegovi
Gustavu Jarošovi, neboť,
jak tvrdí Herben, nebyl Jaroš tak chytlavý jako on. Druhý den vrátil Jaroš
Herbenovi Broučky
i s napsanou recenzí a Herben ji otiskl, protože se mu nadmíru líbila.[65]
Karafiát Herbena v říjnu 1895 navštívil a poté prý ještě několikrát. Nebylo
to jen kvůli tomu, aby vyjádřil díky za to, že Jan Herben se svým kolegou
objevili Broučky, ale
snad i proto, že Herben a jeho žena chodívali na Karafiátova kázání
do vinohradské kaple. Karafiát s Herbenem kromě onoho poděkování o
Broučcích
již více nemluvil, a tak mu Herben nestihl vysvětlit, že recenzi napsal
jeho spolupracovník Gustav Jaroš, později známý jako Gamma, a ani to,
že se Karafiát ve svých pamětech mylně domníval, že recenzi napsala žena,
Masarykova manželka,
Charlotta.
I když Broučci nebyli pro Jana Karafiáta nejcennějším literárním dílem
(nejvýše autor hodnotil
svoji odbornou práci Revizi Bible kralické[66]), stali se
pro čtenáře dílem nejznámějším. Z pamětí pak vyvozujeme, že se jedná o
spis, kterého si Karafiát
doopravdy cení a uznává, že proslul právě díky němu. Už sám fakt, že své
memoáry označil titulem
Paměti spisovatele Broučků, je toho myslím důkazem.
Potvrzení toho, že Karafiát považoval Broučky za dobré dílo, najdeme
i v pamětech, když reaguje na „proroctví“ sazeče o úspěchu Broučků slovy:
„Ó, to se bude silno prodávat"......…anebo vůbec nevěděl,
jak dlouho to u nás mnohdy trvá, než se dobrý spis ocení.“[67] Také Jan
Herben připomíná
historku, kterou u Karafiáta nenajdeme,
a to, že když si Karafiát přečetl recenzi Broučků v Čase, napsal Bašteckému
korespondenční lístek
s anglickým vzkazem ve smyslu: Ejhle, dobrá věc se neztratí. Našel ji kdosi
po sedmnácti
letech![68]
Díky styku Jana Karafiáta s anglickým prostředím se mnohdy uvažovalo, jsouli
Broučci originálním
dílem. K tomuto tématu se Jan Karafiát vyjádřil v Reformovaných listech a
článek zanesl i do svých
pamětí, kde napsal: „Jsa přímo vyzván, abych se pronesl, zdali jsou Broučci
„naprosto originelní“,
anebo-li se spisovatel „inspiroval na literatuře anglické“, prohlašuji, že
jsou Broučci naprosto
originelní, tedy „docela, naprosto naši“, a že spisovatel v anglické ani v
jiné literatuře nic
takového neb podobného nečetl.“[69]
V Reformovaných listech Karafiát rovněž vysvětluje, proč se pod Broučky
jako mladý nepodepsal:
„Proč jsem se na tom spisku nejmenoval?
Ne, že bych se za něj styděl. Tak se mi to líbí. Mně samému ten spisek
znamenitě posloužil. Více
nechci. Kdyby si jej pak chtěl český národ prohlásit za svůj majetek, rád
mu své právo postoupím. A
nyní se arci musím plným jménem podepsat.“[70] Toto sdělení do svých
pamětí nevložil. Pro úplnost
ještě dodejme, že Broučci se jménem autora vyšli poprvé roku 1912.[71]
Kupodivu ale v tomto vydání
chybí věnování miss Buchanan.
Přečteme-li si pozorně Karafiátovy paměti a Broučky, pochopíme, že Broučci
jsou do určité míry
obrazem nebo spíše odrazem Karafiátova života a jeho životních ideálů, těch
splněných i
nesplněných. Zdálo by se, že zkušenosti a zážitky
jsou omezeny věkem Jana Karafiáta, protože Broučky dokončil ve svých
dvaceti osmi letech, ale hodně
i z pozdějších let Jana Karafiáta se v Broučcích odráží. Nejedná se
samozřejmě o konkrétní zážitky,
ale spíše o některé postřehy a názory, které Karafiát zmiňuje v pamětech až
mnohem později. Je to
pravděpodobně dáno tím, že ve svých téměř třiceti letech byl osobností
duchovně vyzrálou a ucelenou
a jeho názory a životní postoje se v pozdějších letech příliš neměnily.
Již v Güterslohe si uvědomil, že chce žít pro Boha a s Bohem a další
pobyty, především v Kolíně nad
Rýnem a Edinburghu, kde našel „probuzené“ církevní sbory, jej v tom
utvrdily.
Karafiátova osobnost se nejvíce odráží v postavě Broučka. Zraje od
„dítěte“ k dospělému jedinci,
od dětské rozmařilosti k ochotné poslušnosti. Brouček
je nakonec poslušný ne proto, že by to chtělo jeho okolí, ale proto, že to
chce on sám. Chce
poslouchat Hospodina. Stejně tak Karafiát, který vnitřně dospívá
až k přesvědčení, že Bůh je jeho jediná a správná cesta životem. Jemu se
chce cele oddat a plnit
úkoly, které mu Bůh uloží.
Karafiát byl chlapcem, který poznával svět, jeho krásy i nástrahy,
byl školákem v Jimramově a žákem litomyšlského gymnázia, kde se sice učil,
ale ještě nevěděl proč, a poté se stal gymnazistou v Güterslohe,
kde se mu otevřely oči a přišla na něj ta největší milost: „Zde jsem to
zajisté začal vědomě
pociťovat, že se Duch svatý mého srdce a svědomí dotýká a obrací mne
za Sebou.“[72] Karafiát se rozhodl, stejně jako Brouček, že bude
poslušným, že bude žít podle
Božích zákonů a podle slova Božího.
Poslušnost a kázeň se staly náplní celého Karafiátova života a též
ústředním motivem Broučků.
Janinka, kmotr i kmotřička, Beruška i Broučkova rodina
jsou šťastní, protože jsou poslušní ve své víře, a žijí tak, jak jim
přikazuje Hospodin. S pokorou
slouží Bohu a přijímají všechny radosti a také žalosti, neboť
jsou přesvědčeni, že vše je Boží dílo. Karafiát do života broučků tedy
vtělil mnohé z vlastního
náboženského přesvědčení, především názor o absolutní moci Boha, který má
podle Karafiáta s každým
z nás své úmysly a svět není podle autora pouze chaotickou změtí událostí,
ale dokonale
propracovaným Božím plánem.
V souvislosti s vírou se v Broučcích zrcadlí tzv. duchovní probuzení, které
Karafiát nalezl v
církevních sborech v Hermannsburgu a v Elberfeldu. V Hermannsburgu pobyl
Karafiát jen několik dní
v době svých středoškolských studií a potkal zde faráře Ludvíka Harmse, o
kterém ve svých pamětech
napsal,
že je to „muž plný Ducha svatého, k jehož usilování se Pán Bůh tak
milostivě znáti ráčil, že jeho
sbor co celek byl duchovně probuzen“[73]. Dle Karafiáta bylo v
Hermannsbergu vše opravdové, živé a
plné evangelia, a Karafiát ocenil zejména horlivost a pokoru mužů, kteří se
zde připravovali na
misie v pohanských zemích.
V posledním semestru studia na vysoké škole pobýval Karafiát ve Vídni,
kde se seznámil s profesorem Eduardem Böhlem, díky kterému se sblížil s
nizozemským reformovaným
sborem v Elberfeldu. Zdejší sbor byl dle Karafiátových slov „Duchem svatým
probuzený, a při tom
čistě reformovaný[74]“
a Karafiát tady mohl nasávat vůni opravdovosti a jednomyslnosti, vůni
svých ideálů. Obdivoval
nadšení sboru pro víru, vyzdvihování Slova Božího a především biblickou
kázeň.
Hlavním předpokladem k duchovnímu probuzení každého církevního společenství
je podle Karafiáta
především přísná kázeň a dodržování Božích zákonů. Karafiát po zážitcích v
Hermannsbergu a zejména
v Elberfeldu nabyl přesvědčení, že duchovně probudit se může jakákoli
církev. Přečteme-li si
Broučky, nalezneme duchovní probuzení nejen v okruhu Broučka, ale též v
lidském světě, který je
v knize znázorněn. Broučkova rodina se pravidelně modlí, vzývá a chválí
Hospodina, činí vše
s vědomím, že Bůh je pán, kterého musí pokorně poslouchat. Na několika
místech v knize čteme větu
ve smyslu, že Brouček musí svítit, protože si to Hospodin přeje. Brouček si
nemá klást otázky proč
se tak děje, má pouze poslouchat a činit Boží vůli. Broučci se několikrát
účastní bohoslužby ve
městě, neboť zde mohou slyšet nejčistší pravdu v podobě Slova Božího, podle
kterého mají žít.
Příkladem duchovního probuzení je i rodina, u které broučci svítí. Členové
rodiny pravidelně
navštěvují bohoslužby v kostele, modlí se, čtou Bibli a často
o Božím Slově mluví, chválí a oslavují Boha a Boží Slovo je pro ně
nejvyšším zákonem. Jeden ze
synů, Pavlík, se po letech stává knězem a při svém kázání zdůrazňuje, že je
velmi důležité stát se
před Pánem poslušným, neboť
je to jediná správná cesta k věčnosti. Pavlík a Brouček jsou si podobni
právě
ve své poslušnosti, protože se oba naučili být poslušní proto, že si to
sami přáli.
A stejně tak se postavám Broučka a Pavlíka podobá i Jan Karafiát, který
se již na gymnáziu v Güterslohe duchovně probudil ve své víře a Boha
umístil
na nejvyšší příčku svých životních hodnot.
Karafiát byl natolik ovlivněn svojí vírou, že i v hledání manželky bylo
hlavní prioritou to,
nakolik je dívka oddána Bohu a zda je ve své víře duchovně probuzená .
Takovou dívku poznal u
Gustava Langena v Kolíně nad Rýnem, u něhož se stal vychovatelem jeho šesti
dětí. Neteř pana
Langena Herminka byla, stejně jako její strýc, členkou elberfeldského
reformovaného a zároveň
probuzeného církevního sboru. Karafiát v ní viděl ženu plnou fyzické i
duševní síly, která by byla
nejen jeho výbornou manželkou, ale hodnotnou členkou probuzeného sboru, ve
kterém
by se věnovala misijní práci. Karafiát se do Herminky zamiloval a přál si,
aby se Herminka stala jeho ženou. Bohužel se mu jeho touha nevyplnila,
Herminka se provdala za
svého vlastního strýce Eugena, bratra Gustava Langena.
Svůj nešťastný citový zážitek vložil Karafiát do příběhu Broučka,
jenž se zamiluje do Verunky. I když si chce Brouček Verunku vzít, zůstává
jejich citový vztah
nenaplněn. Předobrazem Verunky je právě zmíněná Herminka Langenová.
Podobnost povah Herminky a Berušky najdeme například v situaci popisované v
pamětech, když si
Herminka s Karafiátem jedenkrát povídala v kostele a prohlásila: „Já bych
se ráda učila česky.“[75]
Touto větou dala podle J. Karafiáta najevo, že by se ráda učila jazyk, aby
se mohla přestěhovat do
Čech. Karafiát věděl, že by to bylo určitě kvůli misijní práci, a doufal,
že by to učinila i
z lásky k němu. Paralelu k této větě nacházíme i v Broučcích, když Verunka
říká Broučkovi:
„Já bych hned chtěla být takovým broučkem.“[76]
Karafiátův přítel Jákob[77] se ho v dopise ze dne 4. listopadu 1873
ptá: „A co dělají tvoji Broučci? A co dělá „Verunka“?“[78] Dotazem na
Verunku samozřejmě zastírá
jméno nešťastné Janovy lásky Herminky. To, že se Jákob
ptá na Verunku, jistě není náhoda, neboť Karafiát v pamětech uvádí, že
Jákob
mu nejen napsal řadu dopisů, ale dokonce jej osobně navštívil v Čáslavi,
kde se mu Karafiát svěřil se všemi těžkostmi a vyprávěl mu o Broučcích a
Jákob, „ač Němec, dobře
rozuměl i základní myšlénce této knížky. I nejedněm podrobnostem, kde i
velcí naši mistři jenom
něco tušili“[79].
Měl-li Brouček nějaké trápení, často plakával na rameni Janinky, která
mu byla vedle maminky nejmilejší osobou. A právě Janinka je dokonalým
zrcadlem skotské šlechtičny
Miss Buchananové. Silná osobnost s pevným charakterem, která chválí Boha a
vynáší poctivost,
ochránkyně a přímluvkyně, mateřská přítelkyně
a anděl strážný. Jan Karafiát se jí nejednou s pláčem svěřoval se svým
trápením. Miss Buchanan vždy
stála při něm a podporovala ho v kazatelské i spisovatelské činnosti.
Slečna Buchanan dokonce
věřila, že se Jan Karafiát ožení a učinila několik pokusů formou přímluvy,
aby napomohla osudu, a
dodala k tomu: „Musíme to zkusit. Pán Bůh pak učiní, jakž ráčí.“[80]
Janinka se přece také za
Broučka přimlouvala
u kmotřičky a kmotřička, aby mu Berušku dali za ženu. A Brouček se s ní
oženil,
ale nejprve nechtěl, protože ho Beruška neměla ráda. Janinka mu na to
řekla:
„I bodejť by tě neměla ráda! A teprve bude mít, až jen si ji vezmeš! A je
hodná
a poslušná.“[81] Můžeme uvažovat, že v těchto slovech Karafiát vyjádřil
svůj názor
na manželství. Byl přesvědčen, že by sňatek měl být uzavírán jen se
souhlasem rodičů na obou
stranách a zdůrazňoval, že k tomu, aby svazek fungoval, je potřeba
se obrátit, tedy být poslušný.[82]
Když jsme se zmiňovali o nenaplněných ideálech Jana Karafiáta, měli jsme
na mysli i to, že ač toužil po manželství a po rodině, nikdy se mu jeho
sny nevyplnily. Splnil si je alespoň v Broučcích, kde se Brouček a Beruška
stali rodinou s deseti
malými broučky. Číslovka deset jistě není náhodná, vždyť
Jan Karafiát byl devátým z deseti dětí a jeho sestra Marie byla „na jednu
nožku chromá“[83], stejně
jako malá Beruška, „běhala však přece dost“[84].
Také Broučkova maminka má mnoho společného s matkou Jana Karafiáta.
Je starostlivá, ochotná, plná lásky, něhy a Boha. Brouček u ní nachází
útočiště v nebezpečí,
pohlazení a porozumění. Svoji matku nenazve ani Brouček ani Karafiát jinak
než „maminka“, oba k ní
chovají úctu a je jim nejmilejším stvořením na světě. „U maminky jest to
nejlepší místečko na celém
světě pro toho malounkého.
A ne jen pro malounkého. I pro toho velikého, když pláče a truchlí. Nebo
tak, jak matka těší, nikdo jiný na světě těšit nedovede.“ [85]
Ještě si připomeňme postavu broučka zlatohlávka, jenž nesměl chybět
na žádné svatbě. Kde vzal Karafiát inspiraci k vytvoření této postavy?
„Jest zajisté zlatohlávek
tento imramovský Petr s tím rozdílem, že byl Petr mnohem skromnější
a stydlivější. Kdyby byl kdo na své slavnosti Petra zahlédl, a chtěl mu z
domu přinést koláč,
„jeden tvarohový a jeden makový“, než by se on z domu vrátil,
kde pak by už Petr byl! Někde za lesem.“[86]
Nejen do postavy Broučka, ale též do postavy Pavlíka vložil Karafiát část
své osobnosti. Pavlík představuje Karafiáta kněze a kazatele. Při svém
kázání vyznává, že jako malý
chlapec hodil po broučkovi čepici a asi jej zabil. Maminka
mu ale řekla, že toho broučka stvořil Bůh, aby svítil lidem, a aby
Pavlíkovi vysvětlila, že to, co
udělal, je špatné, připomněla mu slova z Bible, která by měl mít na paměti:
„Blahoslavení
milosrdní, nebo oni milosrdenství dojdou.“ Stejná slova jsou po letech
obsahem Pavlíkova kázání a
neříká jimi nic jiného než to, co celý život hlásal Jan Karafiát. Je
potřeba poslouchat Boha a
obrátit se k němu. Jedině obrácení lidé mohou vytvořit reformovaný sbor,
který bude probuzený a
každý obrácený člověk pak najde u Boha milosrdenství. Kázeň a poslušnost
jsou tedy základem víry,
bez nich nelze projít životem bez hříchu a dosáhnout Božího království.
V příběhu Broučků se ale neodrážejí pouze charaktery a činy osob z okruhu
autorových příbuzných,
přátel a známých. Kniha nabízí nepřeberné množství detailů,
ať už popisy míst či reálie běžného života, které potvrzují, že autor do ní
přenesl část svých
zkušeností a zážitků.
Kostel popsaný v Broučcích je obrazem chrámu postaveného za hradbami města
Frankfurtu nad Mohanem,
do kterého se šlechta nechala na služby Boží přivážet kočárem. Když o tomto
kostele Karafiát mluví
v pamětech, připomíná: „Ano, jsou na světě i panští sborové, a nelze tomu
překazit. Ten sbor na
příklad,
do kterého si časem zaletěli na služby Boží i Broučci, byl takový sbor
panský.“[87]
Podoba domu a zahrady rodiny Langenovy, kde byl Karafiát jako domácí
učitel, se odráží v obydlí
paní a dětí v knize o broučcích. Zahrada sloužila Langenovým dětem jako
veliké hřiště, obdobně
dětem v Broučcích. Také chod domácnosti, denní řád a třeba i držení
biblických hodin je v Broučcích
stejný jako
u Langenů.[88]
A jaké další společné drobnosti nalezneme v životě Jana Karafiáta a
broučků? Například jsou to
zmínky o jídle. Pochoutkou Jana Karafiáta byl med, měl rád jahody a borůvky
a nejvíce mu chutnala
zelná polévka.[89] Brouček také dostal
od Janinky med a „…měli zelnou polívčičku a Brouček, třebaže všechny
polívčičky rád, vždy a vždycky
tu zelnou přece jen měl ze všech polívčiček nejraději.“[90]
Anebo si můžeme vzpomenout na Karafiátovy besedy u babičky.[91] Broučci se
před začátkem každé
zimy také sešli, aby si společně poseděli a povykládali.
To, co spojuje život Karafiáta a život Broučků, je bezpochyby zbožnost,
víra
a poslušnost. Stvořitelem světa, jeho vládcem i tím, kdo vše řídí, je Bůh.
V něho musí každý věřit.
A věřit znamená poslouchat a dělat věci tak, jak Bůh chce. Proto
se Broučci neptají, proč musí svítit, modlí se, mají se rádi. Karafiát ve
svém životě vždy
vyzdvihoval Slovo Boží a modlitbu. Vyvyšoval rodinu, protože v dobré rodině
je položen základ víry
a poslušnosti. Díky své soudružnosti, poctivosti, vzájemné pomoci a
solidaritě mohou pak rodiny
vytvářet probuzený reformovaný sbor. Toto je, podle mého názoru, ústřední
motiv Broučků, ale také
jakýsi „ústřední motiv“ celého Karafiátova života, který do této jedinečné
knihy vložil. Velmi
jednoduše bychom mohli říci, že hledáme jakýsi vztah mezi „obsahem“ tří
slov: Karafiát, Broučci
a Bůh. Já si tento vztah představuji jako narýsovaný trojúhelník. Vrchol
rovná se Bůh, spodní body označují Karafiáta a Broučky. Všechny tři body
vzájemně propojené, přitom
je jasné, že to hlavní a nejvýznamnější je Bůh, že k němu
vše směřuje, ale od něho také vše vychází. Slovně bych toto propojení asi
vyjádřila slovy Jana
Karafiáta: „Ó jistě pro mne jest to nejzdravější být u nohou mého nebeského
Otce tím nejmenším Jeho
broučkem.“[92]
CITACE Z PAMĚTÍ, DÍL V., 1927
" A cože se v Praze před 30 roky kázalo? (poznámka - tedy kolem roku 1896)
- Když jsem začal poslouchat kazatele všech Pražských denominací, shledal
jsem, že už tenkrát se Kristus, Syn Boží, ukřižovaný a z mrtvých vstalý, na
kazatelnách silno ztrácel. A tenkrát jsem se tomu divil velice, dnes už pak
ne tak. Vzešloť mi i to světlo, že nikdo nemůže na dlouho radostně kázat
Krista, Syna Božího ukřižovaného a z mrtvých vstalého, kdo sám nemá z Něho
radost nevýslovnou. Když se tedy Kristus ukřižovaný nekáže, jest to
spolehlivé znamení, že kazatelé z Něho velikou radost nemají. A i když
kazatel o Kristu mnoho mluví, ale bez té veliké radosti, jistě on nekáže
evangelium, to jest dobrou novinu, že sám Pán s nebe přišel na svět, aby
hříšné spasil. Když pak jsem tohoto radostného evangelia už před 30 roky v
Praze málo našel, zaráželo mne nejvíce to, že jsem ho i tam nemnoho našel,
kde jsem ho byl více předpokládal."
„Dne 18.listopadu 1896 držel jsem ve svém bytu první Biblickou hodinu pro
sestry (evangelické slečinky na středních školách) . Za mokrého počasí
dostavilo se 8 sester a 2 bratři a má hospodyně.“
„Dne 3. října 1897 rokoval jsem se studenty, aby se jejich Biblická hodina
přeložila z Jámy na Smetanku v neděli večer v 6 hodin.“
„Od října 1902 do října 1903 bylo návštěvníků služeb Božích průměrně po
každé 61. Často čtu "nabito", "dvéře otevřené dokořán...zvláštní pak
poznámku čtu dne 14. července 1901 : "Protož na místě Kristově poselství
dějíce, jakoby Bůh skrze nás žádal, prosíme na místě Kristově, smiřte se s
Bohem" Nebo toho, kterýž hříchu nepoznal, za nás učinil hříchem, abychom my
učiněni byli spravedlnosti Boží v něm." -- ""přítomných 44. Horko veliké,
ale ovzduší velice příznivé. Nějaký mladý pán, naprosto neznámý, plakal po
celé kázání."
"Naše převaha spočívá ve věcech velice podstatných. Neboť náš základní
poměr k Pánu Bohu jest přece něco velice podstatného.
Myť s plným vědomím vyznáváme absolutní Boží svrchovanost. My porušení lidé
pokorně doznáváme, že jmenovitě ve věcech duchovních naprosto s nic nejsme.
Jako správu vesmíru, tak i každé hnutí srdce lidského položil Pán Bůh
výhradně v Moci Své.
Cože my tedy svedem?
Jediné to, co On sám nám přidělil.
Přístup ke trůnu Jeho milosti máme vždycky volný, On to vždy rád od nás
znovu slyší, že všecko čekáme od Něho samého.
A proto stále prosíme za Ducha Svatého. ON pak rád dává Ducha Svatého a sám
nás ke Své službě nastrojuje.
Abychom sebe stále v kázni majíce, jedině kázali Jeho Slovo a upřímně
toužíce po spasení všech lidí, v dětinné důvěře pokorně přestávali na Jeho
radě.
Jiné pak denominace napořád postupují jinak.
Však to můžete vidět každý na své vlastní oči.
I když to neřeknou, ony samy přece také něco dovedou, a ve mnohém neklidu
upřímně pracují duchem i srdcem i nervy a vším tělem i krví, dokud jim Pán
Ježíš nevyloží, že všecka jejich dětinská domýšlivost jest vedle Jeho
absolutní svrchovanosti zhola nemístná.
Nuž kdeže jest tu jaká převaha?
Při těch ona jest, se kterými jde ten Všemohoucí, kterýž má klíče pekla i
smrti, "kterýžto otvírá a žádný nezavírá, a zavírá žádný, pak neotvírá".
Zjev 3, 7.
Toť jsou právě základy, na nichž my reformovaní stavíme.
"Když mdlím" a vůbec s nic nejsem, "tehdy silen jsem." 2 Kor 12, 10.
Toť ta naše převaha.
Než co se dále ukazuje?
Při té krásné práci ty denominace užívají pomůcky a prostředečky, kterých
jsme my ve své neprobuzenosti nejen dosud neužívali, nýbrž vůbec ani
neznali.
Čajové večírky, tamburáš, a jiné zábavy k nám přišly z cizozemska.
Co to znamená?
Duchovního naprosto nic.
Jenom tělu tím lahodíte.
Jest v tom jaká síla a převaha?
Naopak. Jest v tom veliká slabost.
A kdokoli se z nás duchovně probudí, odmítne vám vaše neduchovní
prostředečky všecky, a rád zůstane při Božích prostředcích, modlitbě a
Slově Božím.
A tak i všecken váš takovýto úspěch naprosto já odmítám, pokorně pak
přestanu na nejmenším Božím minimum, jen když ono bude po vůli Boží
duchovní."
A teď já to ve jménu Páně na Vinohradech pokorně zkusím. Sám nesvedu nic,
ale Pán Bůh jest absolutně svrchovaný a velice, velice milosrdný. Rád pak
bych Ho srdečně pochválil, i když se bude zdát, že to se mnou velice dobře
nedopadlo. Při mnohých obavách mám v duši neobyčejný klid. Některé věci
jsou mi zajisté naprosto jisté a jasné. Já plně věřím, že Pán Bůh má ve Své
moci každé srdce.
První své kázání na Vinohradech a vůbec v Praze jsem kázal v neděli dne 27.
října 1895 dopoledne. Texty jsem měl dva" "Já pak červ jsem a ne člověk,
útržka lidská a povrhel vůbec", Žalm 22, 7 a : "Neboj se, červíčku Jákobův,
hrstko Izraelova, já spomáhati budu tobě, praví Hospodin." Izai 41, 14 - Ve
svých zápiskách čtu toliko: "Pěkné shromáždění a výborná pozornost." Přál
jsem si při všem usilování bedlivě se varovat všeho nápadného, co by snad i
světáka lákalo, při tom pak se po nejvyšší možnost soustředit ve své práci
kazatelské, trávě u Písma a na modlitbách času co nejvíce."
O Baptistech vím teď velmi málo (poznámka - psáno v roce 1926), a mívám
ten dojem, že před 30 roky jejich missijní práce byla mnohem duchovnější.
Byliť tu jmenovitě dva Jindřichové Novotní, otec a syn, které jsem pokládal
za upřímné kazatele evangelia Kristova, zvláště pak toho mladičkého syna.
Jednou jsem ho slyšel kázat z textu: "Věrnáť jest tato řeč a všelijak
oblíbení hodná, že Kristus Ježíš přišel na svět, aby hříšné spasil, z nichž
já první jsem." 1 Tim 1, 15, a po kázání bych toho mladého kazatele celého
zulíbal. Než bylo už tehdy patrno, že jeho stav zdravotní dobrý není, a za
nedlouho jsem já byl na jeho pohřbu. S těmito Baptisty míval jsem styky
upřímně přátelské, a ač jsem nikdy u nich nekázal, směle jsem jim říkal:
"Vy musíte ještě být lepší Baptisté. Ten Dr. Landels, jehož já o
prázdninách v Edinburce poslouchávám, jest mnohem vydařenější Baptista." -
Běhávalť jsem za ním v neděli večer od jednoho konce města na druhý konec.
Dobře se mi sedělo u jeho nohou, a zřetelně jsem cítil jeho "pomazání od
Svatého".
(z kapitoly, kde Jan Karafiát popisuje svá kázání ze sborů po celé zemi,
kam ho pozvali, aby kázal) -- "Když jsme v neděli ráno 15. srpna 1897 o půl
osmé odjížděli z Imramova, (pozn. Jimramov - Karafiátovo rodiště) znělo to
mocně i v mé duši, že jsem jednou šel takto z rána do Telecího (pozn. cca
11km), abych tam kázal své první kázání. Kolem nás na cestě my pořád
předjíždíme známé lidi Imramovské, kteří si popřávají výlet na služby Boží
do Telecího. - Dopoledne se sotva všickni do kostela vešli, a i odpoledne
někteří stáli. A já jsem radostně kázal ze slov Pána Ježíše: "Učte se ode
mne, - a naleznete odpočinutí dušem svým." Mat 11,29. V přestávce mezi
službami Božími dopoledními a odpoledními vyšel jsem si z fary ven, abych
byl o samotě s Pánem Bohem, a tu se mi vydařila chvilka, jakých v životě
mnoho nebývá. Chodím po tichoučku kolem kostela, a pozoruji tu známou milou
krajinu se zvláštními jejími ostrými tahy a s tím zvláštním seskupením
stromů, lesních i ovocných. Ve slunečném jasu vypadá všecko rozkošně.
Teploučký větérek jakoby mi šeptal pozdrav ze dnů mého mládí, v duchu jsem
viděl celé kapitoly naší minulosti ve světle téměř růžovém, a já osobně
jsem si přál učit se v síle Boží všem způsobům Pána Ježíše tak do opravdy,
jak jsem se jim ještě neučil. A popatřete, zde poblíž i opodál, všudy malá
i větší skupení našich lidí v nedělním obleku. Patrně si oni nějaké
pojedení z domu přinesli a přejí si ještě slyšet Slovo Boží. Jenom se mi
zdál ten vydařený den přespříliš krátký. O půl sedmé večer, když jsme se
zase blížili k Imramovu, slyšeli jsme, jak se vyzvání všemi zvony.
Katolické processí vracelo se z nějakého svatého místa, a oni je tak
vítali. Přinášel-li si kdo radost, jakou jsem si já nesl z Telecího?"
o překladu Bible - "Já pak i jako jednotlivec, ať už jest církev jakákoli,
mám vždycky právo, pořídit vydání opravené dle mé víry a dle mých zásad,
které jsem už dávno vyložil, neboť toto právo má nepochybně každý. - "Jen
že ti nastane veliká otázka," můžete správně namítat, "když tvá práce bude
krásně hotová: Kdo ti ji uveřejní? "
z provolání ke čtenářům OPRAVENÉ BIBLE KRALICKÉ - "Přede všemi věky,
dříve než sformoval vesmír, uložil v radě své Hospodin, že v plnosti časů bude On sám
v lidském těle Spasitelem porušených lidí, aby Svou smrtí shladil jejich
hřích, a Duchem Svým svatým vzdělal z nich Sobě nová stvoření. Tak se Mu
zajisté líbilo zjevit i Svou svatost i Své milosrdenství, kteréž se v nebi
zjevit nemohlo, a k tomu účelu a podle toho sformoval On vesmír i každou
podrobnost historie lidské. Předivnou tuto zvěst hlásají mnohonásobně Jeho
apoštolé, vystihují však ji jenom lidé znovuzrození. Jan píše o Beránkovi
(to je Spasiteli) "zabitém od počátku světa" Zjev. 15, 8 Historicky On byl
zabit teprv roku 33 po Svém narození, ale v radě Boží hotovo bylo všecko od
věků. Proto praví tentýž Jan, že viděl anděla letícího a majícího
evangelium věčné. Zjev. 14, 6 Nebylo tedy spasení hříšných lidí něco, co by
se teprv během času z nouze podalo, nýbrž jest ono od věků a až na věky to
nejvznešenější usouzení věčné moudrosti a lásky."
"Lečice. Ve sboru Lečickém jsem byl osobně neznámý, ale dobře se mi tam
mluvilo. Můj text byl Mar 12, 30. - A co zvláště utkvělo v mé duši? - Po
službách Božích jsem v žádném našem sboru neviděl před kostelem tolik
kočárů. Když však jde o věci duchovní, chtěl bych se skoro bát."
„Broučkova pozůstalost“
Broučkova pozůstalost vyšla poprvé až r. 1900 v Praze, ale Karafiát v
pamětech prozrazuje, že
převážná část tohoto díla pochází z doby valašské a ještě starší.[93] Kniha
je rozdělena do dvou
částí, z nichž první nese název Pohádky a druhá Písničky svobodného.
Pohádky jsou autorské, vytvořené Karafiátem jako povídání otce Broučka svým
potomkům. Karafiát se v
pamětech k pohádkám vyslovuje: „Kdo se nerad srdečně zasměje, anebo nechce
nikdy mít slzy v očích,
pro toho to není.“[94]
Mezi třiceti pohádkami převažují pohádky zvířecí např. O tom, co se dvěma
žabám přihodilo na výletě
nebo O tom, proč mezi vrabci vypukla občanská válka,
ale nalezneme zde i vyprávění z prostředí lidského, třeba O tom, jak se
hloupý Honza stal doktorem
filozofie či O tom, jak se stará Bradáčka dělila se synem o dukáty. Mezi
pohádkami pak najdeme i
dva apokryfy označené jako „pohádky, jakým říkají Apokryfy“, ve kterých
Karafiát přepracovává
biblické texty o Josefu egyptském
a upravuje příběh Piláta Pontského.
Posledních pět pohádek je zastřešeno názvem „Pohádky z nebe“.
Jsou vystavěny jako dialogy mezi osobami, které se v reálném světě nemohli
setkat, ale potkávají se
po smrti v nebi. Např. společně rozmlouvají Eliáš a Jan Žižka z Trocnova
nebo Mojžíš a svatý Pavel.
Rokují o Bohu a o tom, co ve svém životě vykonali pro víru, na závěr pak
zpěvem či modlitbou
oslavují Boha.
I když jsou mnohé pohádky psané s vtipem a směřují k laskavému poučení,
nevyhne se někdy Karafiát
nadměrnému moralizování a prosazování křesťanských zásad. Připomíná
čtenářům, že Bůh je jediným
prorokem a strůjcem veškerého dění a je potřeba jej poslouchat, ať se nám
to líbí nebo nelíbí.
Poslušnost Karafiát zdůrazňuje např. v pohádce O zaječím gaudium, kterou
zakončil slovy:
„›Tak nemluv, synáčku‹, řekl Brouček. ›Jen abys měl sám sebe v kázni a
svítil těm, kterým tě Pán
Bůh pošle.‹“[95]
Písničky svobodného jsou pak souborem padesáti básniček s různým obsahem
a tématem. Básně Karafiát rozdělil do dvou oddílů a to „dvacet básní ze
studií“
a „třicet básní ze života“.
K básničkám se Karafiát vyjádřil v pamětech následovně: „Tak i z Písniček
II. část: ›Ze života‹
povstala téměř celá na Lhotě. Mnohé jsem složil na procházce,
a napsal teprv doma. ›Prodej klisny‹ pak jsem viděl ve snách, a skládal
hned ráno při strojení,
počínaje od konce.“[96] K první části se v pamětech nevyjádřil,
ale dle odkazů na jiných místech pamětí můžeme usuzovat, že vybíral z básní
skládaných od
gymnaziálních let. Když Karafiát vypráví o svém pobytu u slečny Emilie na
Meyerhofu, zmiňuje se:
„Zde na Meyerhofu jsem napsal nejednu básničku.“[97] V době prvních
vysokoškolských studií často
navštěvoval Berlínský park a v něm se procházel po Poëtensteng (stezce
básníků), o které napsal:
„Souviselo to s tou stezkou, já nevím […] ale na mne to přišlo a musil jsem
básnit.“[98]
Nevyjadřuje se ale, zda některé z básniček vložil do Broučkovy
pozůstalosti. Konkrétnější je, když
popisuje, jak básničkami mírnil svůj stesk
a žal v době bonnenských studií: „V ›Písničkách svobodného‹ se z této doby
vytisklo toliko číslo 4.
›Mně tu těsno‹, ze dne 15. ledna 1868, a číslo 2. ›Já – já hrám
si na školáka‹ (Studie), ze dne 19. července 1868, obě pak ta čísla, než
došlo na tisk,
silno se pozměnila.“[99]
Karafiátovy básně pojímají různá témata. Cítíme z nich oslavu přírody,
lásku k lidem, zvířatům i
květinám. V básni Naděje vyzdvihuje chudobku, v jiných verších zase
mateřídoušku. Prodej klisny je
zveršováním dojemného příběhu o tom, jak musí otec se synem prodat svoji
kobylu kvůli chudobě.
V jiné písničce autor volá: „Husy, husičky, však jsem já vás také pásal,
dejte, dejte brky
dobré.“[100] Sám totiž do konce života psával brkovým perem.
Autorovy osobní pocity se projevují v básni Ó už ne tak, kdy si stýská
nad uplynulým mládím. Své dojmy vyjádřil též v Broučkově písni, kde se
zpovídá
ze své lásky k životu, a také se stylizuje do postavy Broučka, když se
vyznává
ze svých chyb a slabostí. Zdůrazňuje v ní, že chce svítit dál, ač „mdlým
jen můj
je kmit“[101].
Obě části Písniček svobodného jsou zastřešeny citacemi z Bible[102] a také
mnoho básní je vytvořeno
na základě žalmů a biblických citací, např. báseň Těžká víčka zavřete se
odkazuje k žalmu:
Nedopustíť, aby se pohnouti měla noha
tvá, nedřímeť strážný tvůj (Žalm 121, 3) nebo „Až mne Bůh obrátí“ k citaci:
Obrať
nás – a obráceni budeme (Pláč Jer. 5, 2). Bohem a vírou je však prostoupena
většina Karafiátových
básní, i když neodkazují přímo k Bibli.
Titul knihy Broučkova pozůstalost by mohl svádět k tomu, že je dílo určeno
výhradně dětem, neboť si
je čtenář spojí s Broučky. I když nebyli Broučci pouze knihou pro děti,
byli zařazeni do dětské
knihovny a podobně by se mohlo na základě spojitosti názvů obou knih stát i
s knihou Broučkova
pozůstalost. Domnívám se,
že i tento výtvor by mohl nést podtitul „pro malé i velké děti“, protože na
mnoha místech nacházíme
symboly, které mohou pochopit pouze dospělí. Jako příklad uveďme pohádku O
černém broukovi,. jež
poukazuje na nesmyslnost církevních konventů, nebo báseň Švehol v zemi
daleké, ve které Karafiát
naráží
na boj římskokatolické církve proti evangelíkům.
Broučkova pozůstalost je, podobně jako Broučci, odrazem Karafiátova života.
Karafiáta člověka,
kněze a kazatele, jemuž je víra v Boha vším. Věřit v Boha bylo přirozenou a
neodmyslitelnou
součástí osobnosti Jana Karafiáta, což se zákonitě muselo projevit i v jeho
díle.
Ve své knize Karafiát oslavuje vedle „velikých“ věcí i věci zdánlivě
nepatrné a pro mnohé
samozřejmé. Na jedné straně připomene husitské hnutí a s ním spojené těžké
boje za víru, na straně
druhé chválí lidskou práci či upřímnou modlitbu. Zdůrazní, že je lepší žít
v chudém valašském
kraji, kde se lidé duchovně probouzí, než v honosném paláci plném falešné
víry. Oslavuje malou
českou zemi,
v níž je možné být evangelíkem, oproti Itálii, kde ve vyznání převažuje
římskokatolická víra.
Oslavou „malých i velkých“ věcí Karafiát podtrhuje, že vše, co máme,
pochází od Boha. Za Boží dar
považuje i svoji víru a Hospodinovi za ni děkuje. Karafiát si uvědomuje, že
je pouze nepatrným
kamínkem v mozaice zvané svět.
V knize se tedy ukazuje Karafiátova zbožnost a s ní spojená úcta k okolnímu
světu, osobní pokora,
ale především vědomí vlastní maličkosti před někým
tak velikým a jedinečným jako je Bůh.
