O OPRAVENÉ / REVIDOVANÉ BIBLI KRALICKÉ
Tato Janem Karafiátem Kralická Bible OPRAVENÁ se pozná jen a pouze tak (Karafiátovo jméno není nikde uvedeno), že na úvodní straně Bible je napsáno:
TEXT KRALICKÝ Z ROKU 1613
PODLÉ PŮVODNÍHO TEXTU OPRAVENÝ. (TOTO JE TEN ROZDÍLOVÝ DODATEK)
První vydání revize Jana Karafiáta a jeho revizního výboru vyšlo roku 1915. Fyzicky bylo tištěno v Londýně. Protože probíhala 1. světová válka, kvalita papíru byla dosti špatná. Papír byl málo ohebný, tvrdý. Fyzicky se poprvé toto vydání dostalo do naší země až roku 1919. Poslední vydání vyšlo roku 1969. První revizi Kralické Bible provedl Jan Karafiát roku 1887 - oprava pravopisu i slov. Z této jeho první revize vycházejí všechna další tištěná vydání Bible Kralické od roku 1887 a to bez vyjímky. Bible Kralická v Karafiátově druhé revizi, tedy TEXT KRALICKÝ Z ROKU 1613 -
PODLÉ PŮVODNÍHO TEXTU OPRAVENÝ. (TOTO JE TEN ROZDÍLOVÝ DODATEK) nebyla církvemi přijata de facto, jak už to často v životě bývá, kvůli historickému sentimentu a nikoli z relevantních důvodů, které tyto církve dodnes nejsou schopny uvést. A zejména, mohu-li se domnívat, kvůli osobě Jana Karafiáta, který nebyl člověkem církevním zřízením nakloněn a zastával, že každý místní sbor je de facto podle Písma samostatná biblická církev, nad kterou stojí pouze Boží Slovo - Písmo (Bible), tedy Pán Bůh a nikoli nějaká další struktura a vedení.
Nejprve citace ze speciální přílohy ke 400-tému výročí 1613-2013 Bible Kralické :
Doc. Jiří Beneš, Th.D. , biblista, starozákoník:
„Kralická Bible se do mysli českých křesťanů obtiskla nevídaným způsobem.
Nejen, že po celé věky udržovala kultivovanou češtinu na velmi vysoké úrovni,
zachovala starobylá slova svědčící o nesmírné bohatosti a rozmanitosti
češtiny, ale zejména formovala duchovní život a sytila potřeby duše v
těžkých dobách. Nás, kdo jsme se museli kraličtinu učit, nutila soustředit se
pečlivě na přečtené a všímat si detailů. Po překonání počátečních obtíží si
nás podmanila, probouzela cit pro krásu slova a výstižnost myšlenky tak, že
jsme se z jejího vlivu stěží vymaňovali. Dodnes si pamatuji, kde které texty
jsou umístěny na stránce v Kralické Bibli a když cituji, tak cituji kralickou.
Měla totiž schopnost přirozeně, tzn. bez větších obtíží se do člověka
„uložit“. Přechod na ČEP byl přechodem k textu zajímavému, mnohde
přesnějšímu a srozumitelnějšímu, ale esteticky méně působivému.
Kralický text mi zůstává posvátným a jeho četba pro mě představuje
sváteční okamžik. A to nejen četba soukromá, ale zejména liturgická, tedy
bohoslužebná. Naslouchat kraličtině tlumočené člověkem s citem pro jazyk,
jemuž text mluví ze srdce, který čte duší víc než ústy, má nepopsatelný
účinek.“
Z historie Bible Kralické, Doc. Jiří Beneš, Th.D.
Citace ze speciální přílohy ke 400-tému výročí 1613-2013 Bible Kralické :
„ Roku 1594 byl připojen upravený Blahoslavův Nový zákon jako poslední (šestý) díl Šestidílky.
Roku 1596 vyšlo druhé vydání Kralické Bible v jednom svazku o 1164 stranách a bez poznámek, ale
s rejstříkem starozákonních citátů v Novém zákoně, s výkladem cizích jmen, rejstříkem perikop
pro celý církevní rok. Obsahuje však relativně mnoho tiskových chyb. Roku 1601 vydali kraličtí
samostatně Nový zákon s poznámkami (má 498 listů) a konečně roku 1613 třetí a revidované
vydání Kralické Bible v jednom svazku o 1200 stranách, text dnes nejznámější a nejužívanější.
A zároveň poslední text autenticky překladateli upravený.
Po Bílé hoře pak byla Kralická Bible již vydávána v zahraničí.
První odezvou bohaté kralické tradice je Komenského Manuálník aneb Jádro Biblí svaté, neboli
„Biblička“ (1658 v Amsterodamu). Až v roce 1709 vzešel Nový zákon z Šestidílky, a to bez
poznámek (Halle). Ten pak vyšel do vydání tolerančního patentu celkem sedmkrát.
Roku 1722 se podařilo vydat Kralickou bibli v překladu z roku 1613, upravenou a ovlivněnou
Lutherovou biblí. Nese označení První Hallská bible. Druhá Hallská bible z roku 1745 Je
nezdařenou edicí. Třetí Hallské bibli z roku 1766 se říká Elsnerova bible. Ta byla přetiskována
Biblickou britskou a zahraniční společností ještě r. 1804. Je to text Kralické Bible z roku 1613,
ovšem opět podstatně ovlivněný biblí Lutherovou. Roku 1842 je Elsnerova bible vydána v
maďarském Kyseku (bez apokryfů). Otisk Elsnerovy bible z roku 1787 a 1808 je tzv. První a
Druhá Prešpurská bible. V Berlíně pak roku 1807 vychází další kralické vydání z roku 1613, tzv.
Berlínská bible (další vydání 1813, 1824). Návrat k původnímu kralickému vydání představuje
jednak Bezděkova bible (1862-65), což je soukromá edice katolického překladatele, do níž
kreslené iniciály vypracoval J. Mánes, jednak a zejména tzv. Jubilejní bible z roku 1863, vydaná
lutherským farářem v Praze J. Růžičkou. Tento text je kombinací 1. a 3. vydání Kralické Bible a
představuje programový rozchod s vydáváním Elsnerovy bible (byť ta však byla vydávána ještě
1872-1874). Roku 1866 byla Růžičkova Jubilejní bible vydána jako text tištěný latinkou. Návrat
ke tradici kralických překladatelů představuje vydání kralického Nového zákona s poznámkami (z
r. 1601 - 889 stran) z roku 1875. Roku 1885 byly vydány samostatně kralické poznámky v Táboře.
Od roku 1887 vydává Biblická britská a zahraniční společnost Kralickou Bibli
výhradně podle vydání z r. 1613 upravenou se zřetelem na novější pravopis
reformovaným farářem Janem Karafiátem.
Tento muž s výbornou znalostí původních jazyků a textu samotné Kralické Bible se pokusil navázat na kralické revize a v jejich duchu revidoval jejich překlad z r. 1613. Po celoživotní přípravě a následné usilovné sedmileté práci od roku 1905, následně schváleném revizním výborem byl text vytištěn roku 1915, ale přišel do
země z Anglie až roku 1919 (druhé vyd. 1924).
Karafiátovu revizi Kralické Bible je možno považovat za vrcholné dílo autentické
kralické překladatelské tradice, které se však vlivem nepříznivých okolností v
českém prostředí neprosadilo.
Roku 1940 vyšla původní Šestidílka v jednom svazku a bez poznámek v Kutné Hoře (další vydání
1945, 1952), s přizpůsobeným pravopisem a v roce 1953 pak i s apokryfy. Jistým pokračováním
kralického dědictví, a zejména Komenského Manuálníku (Bibličky) je samozřejmě Kovářova Malá
bible z let 1953-1961. Jde o výbor ze Starého a Nového zákona. Pro Starý zákon je použita Kralická
Bible z roku 1613 převedená do nové češtiny. Celek, který má téměř 5000 stran, velmi dobře sloužil
v církvi i mimo ni a nahrazoval dnes populární parafrázované překlady s výkladovými poznámkami.
Ke Kralické bibli z roku 1613 vznikla v letech 1961-1967 péčí profesorů M. Biče a J. B. Součka a
jejich spolupracovníků rozsáhlá, třísvazková a zcela vyčerpávající Biblická konkordance
obsahující 2440 stran. “
„Rozbor kralického Nového zákona co do řeči a překladu“
Bible je kniha, která Jana Karafiáta provázela po celý život a byla
pro něj knihou nejdražší. Českou Bibli dostal jako dárek, když odjížděl na
studia
do Německa, v Güterslohe dostal darem ještě hebrejský a řecký originál, v
Berlíně přečetl Bibli
v polštině a ruštině.
Při studiu na vysokých školách se česká Bible stala jeho duševní potravou
a čítal z ní každé ráno šest kapitol ze Starého zákona a večer tři kapitoly
z Nového zákona.
Záměrně četl nahlas, protože „v cizím světě mohu česky jen zřídka hovořit,
a že se mně samému ta Kralická čeština náramně líbí“[104].
Při čtení nevyužíval k doplnění znalostí nebo porovnání žádnou odbornou
literaturu, neboť:
„ Jednalo se výhradně o to, abych byl přímo pod dojmem Slova Božího bez
jakéhokoli lidského
přisluhování.“[105] Pouze si při čtení na lístky zapisoval myšlenky a
otázky, které ho napadaly.
V mládí slýchával, že se „naší Bibli žádná česká kniha nevyrovná,
a že, pokud se bude na světě česky mluvit, tato kniha nemůže přijít v
zapomenutí“[106]. Na mysli
měl samozřejmě Bibli kralickou. V čem jsou ale její přednosti se nikde
nedopátral a tak se rozhodl
je odkrýt.
První pokusy učinil v době vysokoškolských studií v Berlíně, kdy roku 1867
napsal dva odborné
články[107] týkající se překladu Bible kralické, které uveřejnil farář
Heřman z Tardy v Hlasech ze
Siona dne 15. 4. 1867 bez Karafiátova jména.
Karafiátova práce Rozbor kralického Nového zákona co do řeči a překladu. S
historií našeho
Biblického textu vznikla na Hrubé Lhotě a vyšla roku 1878 v Praze nákladem
Jana Karafiáta jako
výsledek mnoholetého a každodenního obírání se Slovem Božím a to v českém
překladu i původních
jazycích[108]. Nejvíce se do studia Bible ponořil právě na Lhotě, protože
právě zde se mu do rukou
dostala šestidílná Kralická Bible, kterou mu zapůjčil střítěžský farář.
Karafiát nevěřil, že by se práci dostalo velikého uznání a že by se našel
dostatek zájemců, kteří
by tuto publikaci studovali, neboť byl přesvědčen, že Bible
se pro lidi stává knihou stále méně oblíbenou. Chtěl ale získat odpovědi na
vlastní otázky a odhalit přednosti Bible kralické.
Po předmluvě, jež obsahuje zmíněné důvody sepsání rozboru a kterou Karafiát
otiskl i v Pamětech
spisovatele Broučků[109], se studie nejprve zaobírá historií kralického
textu a především osobou
Jana Blahoslava. Karafiát vyzdvihuje kritické
i jazykové nadání kralického mistra, ale připomíná, že zdařilost překladu
je dána hlavně tím, že
Blahoslav byl „mužem upřímně nábožným“[110].
V hlavní a nejobsáhlejší části díla se Karafiát věnuje jazyku a biblickému
překladu kralických
mistrů. Jazyk považuje za „vzorný v pravém slova smyslu“[111]
a poukazuje na pětici jevů, které jsou toho příčinou. Vysoce hodnotí
důslednost Kralických ve
tvoření forem, logické pojení myšlenek, určitost a jasnost řeči, její
neobyčejnou vytříbenost a
něžnost a také její bohatost. Vše dokládá ukázkami
a příklady. Věnuje se např. deminutivům, která se v kralickém textu
vyskytují,
a poukazuje na jejich nepřeložitelnost do němčiny, angličtiny a
francouzštiny, protože jsou
„ dětinsky srdečná a zamilovaně něžná“[112]. Dochází pak k závěru ,
že kvalita jazyka kralických je srovnatelná s vybroušenou řečtinou.
V oddíle zabývajícím se překladem Karafiát vystihuje podstatu jedinečnosti
Kralické Bible v tom, že
se nejedná o pouhý překlad, ale zároveň o výklad, a uvádí deset způsobů,
jak toho kraličtí mistři
dosahovali. Karafiát ale ukazuje i na některé nedostatky kralického
překladu.
V závěru zdůrazňuje, že Kralická Bible má své přednosti, neboť překlad
je zároveň výkladem a navíc mu nechybí pobožnost. Karafiát tím míní, že
překlad nebyl vytvořen
pouze racionálně, ale že jeho součástí byla i zbožná mysl
a náboženský zájem jeho tvůrců. Je si vědom jakési náboženské
„stranickosti“
při překladu, čímž by mohla utrpět jeho věrnost, ale dle Jana Karafiáta
náboženský vliv překladu
spíše prospěl.
Výklad o kladných i záporných stránkách kralického Nového zákona ukončuje
Karafiát vyslovením
naděje, že snad přijde doba, kdy bude vytvořen ještě dokonalejší biblický
překlad, než je ten
nynější, který bude ideální po stránce jazykové, filozofické i teologické.
Svým hodnocením a postojem vůči textu Kralické Bible Karafiát odhalil
i kus své tvůrčí činnosti, respektive své postoje a metody při vytváření
díla. Dokáže být
objektivní, když kriticky odkrývá nejen přednosti, ale i vady Bible
kralické,
ale na druhou stranu nás nabádá k tomu, abychom se na věc
zkusili podívat věřícím srdcem: „Zkuste jen trošku té lásky Boží, a
uvidíte, že to pak bez
stranictví nejde, avšak bez stranictví, kteréž je podle srdce Božího.“[113]
Demonstroval, že je
milovníkem i znalcem slova Božího, a dal najevo,
že jeho práce, byť odborná, nemůže nikdy vzniknout pouze racionální
metodou.
I když bude psát odborné dílo, vždy jej bude vytvářet z pohledu věřícího
člověka, který bude
pokaždé upřednostňovat „věci Boží“ nad „věcmi lidskými“. Do svých prací
vloží vedle rozumu i srdce
naplněné Bohem, a odbornost, přesnost i přísnou logiku skloubí dohromady s
vírou a zbožností.
Kritické vydání Bible Kralické z roku 1613 (první 1887)
Při studiu Bible kralické a následném rozboru jejího jazyka došel Karafiát
k přesvědčení, že by
bylo dobré vydat Kralickou Bibli znovu, respektive pořídit její kritické
vydání, přičemž prosazoval
text z roku 1613. Sám však v rozboru Kralické Bible z roku 1613 konstatuje,
že Bratří mnohdy měnili Blahoslavův Nový zákon později do roku 1613
zbytečně a někdy i k horšímu, než k lepšímu a uvádí příklady. Obrátil se
tedy na Biblickou Společnost, která myšlenku považovala za dobrou,
protože bylo potřeba vydat text, který by byl jednotný pro všechny
evangelické církve.
Dne 5. října 1882 dostal Karafiát dopis od církevního rady Dr. z Tardy,
že rovněž navrhuje k tisku vydání z roku 1613, ale bude potřeba provést
nutné opravy, přičemž
vypočítává jednadvacet míst určených ke změně. Chce do Čáslavi svolat
konferenci.
Karafiát však s takovou revizí nesouhlasí a prohlašuje, že by byla hanba
Kralickou Bibli takto
opravovat, protože pan rada pouze vybral některé připomínky z jeho Rozboru,
který se věnuje Novému
zákonu, ale zapomíná na Starý zákon.
A vyjadřuje se dále: „Jsme tedy naprosto nepřipraveni, aniž lze
předpokládat,
že by u nás bylo mnoho znalců hebrejštiny! Nuž pak, nejsme-li ještě hotoví
mistři, nestyďme se být
zatím pilnými žáky, ale tu školáckou nedočkavost a netrpělivost hleďme v
sobě mužně ovládat.“[114]
Na konferenci v Čáslavi 4. září 1883 bylo nakonec rozhodnuto, že bude
vydána Bible z roku 1613 beze
změny, ale s připsanými návrhy oprav. Byla zvolena sedmičlenná komise,
kupodivu bez Jana Karafiáta,
ze které byl vybrán libštátský farář Havelka, aby text k vydání připravil.
Farář Havelka ale onemocněl a musel se práce vzdát, a tak navrhl
na dokončení své práce Jana Karafiáta, který ji po dohodě s církevním radou
přijal
a dokončil. Bible kralická se dočkala svého nového vydání roku 1887.
Ve svých memoárech Karafiát v kapitole týkající se korektorské činnosti
zaznamenává, že byl velmi
rád, že nově vydaná Bible byla na synodě prohlášena
za evangelický církevní text a dodává, že hlavní důležitost práce spočívala
ale v tom, že se mu
v duši rodil plán na samostatnou revizi Bible kralické, čili co by se v
textu Kralické Bible mělo
změnit a co naopak ponechat.[115]
S přibývajícím věkem a zkušenostmi nabýval Karafiát na přesvědčení,
že on je tím „mužem na správném místě“, že je člověkem, který je oprávněný
k tak náročné a precizní práci, jakou je revize Bible kralické. Zastával
však názor,
že vše leží v rukou Božích, že Bůh sám určí, kdy na revizi kralického textu
přijde
ten správný čas, a tak se v době, kdy pobýval na Hrubé Lhotě, k revizi
ještě neodhodlal. „Pán Bůh
pak zatím uspořádal věci tak, že jsem žasnul, když přišla pravá chvíle, jak
se zavřené dvéře
otvíraly, jakoby samy od sebe.“[116]
Na revizi proto Karafiát pracoval až v době pražské.
„Karafiátova“ revize Bible Kralické
Z pohledu Jana Karafiáta se jednalo o nejdůležitější literární výtvor v
jeho životě: „To skutečně
jest hlavní literární práce mého života, se kterou se ostatní
má literární práce nemůže porovnávat: Revise Bible Kralické. A už mi bylo
jasné,
jak daleko mám v této věci jít, totiž srovnávat Kralický text z roku 1613
slovo
za slovem a verš za veršem s původním textem hebrejským a řeckým, a měnit
pouze to, co se nám
slovně dnes už nehodí, a co věcně jest nesporně pochybené.“[123]
Ze všech děl, o kterých se v pamětech zmiňuje, vyčlenil revizi největší
místo
a dopodrobna vypsal, co práce obnášela. Do pamětí zanesl i dopisy a
prohlášení týkající se této
práce a svěřil se s těžkostmi, jež ho v průběhu revizní činnosti provázely.
Na revizi začal Karafiát pracovat kolem roku 1905, poté, co ukončil
desetileté vydávání
Reformovaných listů. Jako výchozí materiál k revidování posloužila
Karafiátovi jeho dřívější práce
Rozbor kralického Nového zákona co do řeči
a překladu a také rubrika v Reformovaných listech pod názvem Studie
biblické
pro učené i neučené. Vedle toho musel Karafiát ovládat řeckou, hebrejskou
a latinskou gramatiku, aby mohl porovnávat text Kralické Bible s
předlohami.
Ku pomoci si vzal ještě několik jazykových příruček a to: Geseniův
hebrejský slovník Thesaurus
linguae hebraicae, dále velkou hebrejskou Konkordanci
od Fürsta, pro Nový zákon využil řeckou Konkordanci Bruderovu a také
latinsky psaný Gnomon Novi
Testamenti od Bengela a při nesrovnalostech nahlížel
do řeckého překladu Septuaginty, do latinské Vulgáty, do německé Lutherovy
Bible, dále do Bible
anglické, francouzské i do Nového zákona cyrilometodějského.[124]
Dlouho se také nevědělo, kde se bude revidovaná Bible kralická tisknout.
Karafiát si přál tisk u
londýnské Biblické společnosti, ale ta stále otálela. Do celé záležitosti
se vložila skotská
Biblická společnost, která měla zájem Bibli tisknout. Karafiát by nebyl
proti, ale řekl si, že se
nejprve dotáže u londýnské společnosti, která je mu bližší a má s ní
zkušenosti z předchozí
spolupráce. Jakmile se Karafiát zmínil o Skotsku a Edinburghu, londýnská
společnost okamžitě
reagovala a s tiskem Bible kralické souhlasila. Karafiát se až později
dověděl, že oba podniky byly
ve sporu, neboť skotská společnost bez povolení vydávala kralický text, na
němž Karafiát pracoval
na Lhotě.
I když hledání tiskárny bylo zdlouhavé, Karafiát nezahálel a pokračoval
důsledně v revidování se
svými kolegy a později členy revizního výboru ustanoveného na přání
Biblické společnosti. Členy
výboru byli vedle Karafiáta ještě církevní rada Dr. Heřman z Tardy, senioři
Jozef Šára a Jozef
Dobeš a farář Bohumil Baštecký, který byl zkušeným korektorem Spolku
Komenského. Za revizní výbor
psal Karafiát i tzv. provolání. První informuje o blížícím se vydání Bible
kralické k jubilejnímu
roku 1915, jmenuje texty, ze kterých se při revizi vycházelo,
a vysvětluje, co a proč se opravuje.
V červenci 1912 Karafiát posílá církevním novinám zprávu revisního výboru s
názvem „K opravě Bible
Kralické“ a informuje, že byly rozeslány vzorky revize kazatelům
evangelické církve, aby se
k revizi mohli vyjádřit. Odpovědělo pouze pětadvacet z nich, zcela
nepříznivě se nikdo nevyjádřil.
Záporně na práci spojenou s revidováním Kralické Bible reagovalo několik
církevních periodik.
Časopis Církevník, vydávaný pod záštitou církve augšpurského vyznání,
nesouhlasil s organizační
stránkou práce, respektive nesouhlasil s výběrem členů do revizního výboru.
Chtěl, aby ve výboru
byli i zástupci augšpurského vyznání, kteří jsou prý lépe obeznámení s
novější biblickou vědou.
S tím Karafiát nesouhlasil, neboť on i ostatní členové výboru byli
teologicky vzdělaní lidé
a s novou vědou byli obeznámení. Karafiát však tuto novou vědu považoval
za „falešně nazvané umění“[125].
Ohlasy vyjadřující nesouhlas s některými jazykovými změnami provedenými v
Bibli kralické se
objevily také. Nepřátelské stanovisko zaujal časopis Kalich, který sepsal
připomínky do dvou článků
a vydal je jako samostatné spisky.
V prvním článku se objevují zejména narážky mířené proti práci kralických
mistrů. Kalich nesouhlasí
s výkladem a překladem Písně Šalamounovy a vybízí Karafiáta k úpravám
kralického textu. Stanovisko
Kalicha Jana Karafiáta dosti pobouřilo, protože si práce starých mistrů
velice vážil. Za výbor
vydal další prohlášení, ve kterém provádí jazykový rozbor, podle Kalicha
sporných míst, kralického
textu a vysvětluje, proč je kralický překlad Bible správný. Český text
porovnává s biblickým textem
hebrejským, řeckou Septuagintou či latinskou Vulgátou a správnost překladu
dokládá i na překladech
Bible do němčiny
a angličtiny.
Karafiátův článek z počátku roku 1913 „Ještě k opravě Bible Kralické“
reaguje na výtky z druhého
článku Kalicha, v němž se objevují vedle připomínek k jazykovým změnám též
mnohé narážky na víru a
náboženství. Kalich
byl časopisem, který působil k uznání oprávněnosti různých směrů v českém
protestantismu. Mimo jiné
také obhajoval unitářskou církev, která sice uznávala Ježíše Krista, ale
pouze jako člověka a
nikoli jako „božskou“ bytost. Tato církev neuznávala tzv. trojjedinost Boha
Otce, Syna a Ducha
svatého, čímž se podle Karafiáta staví proti Bohu i Písmu svatému a nemůže
být potvrzena jako
církev, která uznává Krista božským Spasitelem.
V souvislosti s jazykovými změnami při revizi kralického textu se Karafiát
v druhém prohlášení
vyjádřil pouze k údajně špatně přeloženému verši Šalamounovy písně, přičemž
toto tvrzení vyvrátil a
doložil jeho správnost stejnou metodou, jakou použil v prohlášení prvním.
Poukázal v překladu také
na neprofesionalitu a libovůli Kalicha, který si dovolil tvrdit, že jejich
překlad a význam je
správný, neboť
si dovolili „nepatrnou změnu v původním hebrejském textu“[126]. Karafiát k
tomuto postupu
v pamětech ironicky dodává: „Měli tedy Kraličtí před 350 lety vědět,
že si páni z Kalicha text opraví, měli si jej také opravit, a tak
překládat,
a bylo by dobře. Ale to Kraličtí neudělali. Oni věrně a krásně přeložili
hebrejský text
neporušený.“[127]
Dále podrobně vykládá odborně překladatelsky omyly takzvané „textové
kritiky“ a mimo jiné píše: - "nadto mají Kraličtí jiné rádce, o kterých ti
vaši němečtí rádcové nemají potuchy“ - zde odkazuje na zdaleka nejstarší
český text z původních jazyků (který již ve své době zase vycházel z toho
nejlepšího, co bylo z původních jazyků uchováno). Pro milovníky Božího
Slova v českém jazyce ponecháme zde nezodpovězeno jaký rukopis, aby byl
čtenář nucen přemýšlet.
Celkově Karafiát „odmítá naprosto všecko,což němečtí bezvěrci směle za vědu
vydávají a nazývá to falešně nazvaným uměním“ s odkazem na 1 Tim 6, 20.
Dále Karafiát v článku popisuje, jakým způsobem je členěn text, proč jsou
některá slova jinak
graficky upravená a zdůvodňuje přítomnost paralelek a poznámek v textu.
Rovněž informuje čtenáře o závazcích Biblické společnosti k tisku Bible
kralické a dodává, že
s Biblickou společností byl sepsán protokol, jenž zachycuje práva a
povinnosti obou stran, existuje
v českém i anglickém jazyce a je uložen v Londýně, Berlíně i v Praze a je
též přiložen k poslední
vůli Jana Karafiáta.
Roku 1915 pak článkem „Milovníkům Slova Božího“ oznamuje, že Bible kralická
je již vytištěna, ale
přivezena do českých zemí bude až po skončení války. Děkuje stávajícímu
reviznímu výboru a též
prof. Dr. Ignáci Kadlecovi
a prof. Antonínu Vávrovi za spolupráci.
K jubilejnímu výtisku Bible měl být pořízen ještě přípisek vysvětlující
několika slovy čtenářům,
proč bylo zapotřebí provést revizi biblického textu
a odůvodnit též zvolené technické parametry pro nový tisk Bible, zejména
velikost
a formát písma. Sepsáním byl pověřen Karafiát a napsal stať s názvem
„Čtenářům opraveného překladu
Bible Kralické“, ale Biblická společnost ji neotiskla, protože byla příliš
dlouhá. Karafiát ji
proto uveřejnil alespoň v novinách a zanesl ji také
do svých pamětí.[128] V pojednání oslavuje Hospodina a chválí kralické
mistry
za jejich bohulibou činnost, vysvětluje, že i oni byli jenom lidé a tudíž
omylní,
a proto je pořízena revize Bible kralické, která si rovněž neklade nárok
na dokonalost . Čtenářům pak dopodrobna vykládá o pomůckách v textu, jakými
jsou orientační
letopočty, značky, paralelky u dosavadních Kralických Biblí nebyly z doby
Bratří, ale z dob Bible hallské „a tak se s nimi směleji nakládalo“ apod.
Dne 22. října 1919 byl Karafiátovi ze zahraničí doručen první výtisk
revidované Bible kralické.
Teprve tehdy považoval práci za ukončenou a cítil upřímnou radost.
Dostavilo se však i zklamání.
Hrozilo, že se bude z vazby Bible platit drahé clo, čímž by se Bible pro
české občany značně
prodražila. Když však Karafiát obdržel dodávku nově vytištěných Biblí, clo
po něm nikdo nežádal
a ani se o něm nemluvilo. Karafiát má za to, že ve věci zakročil prezident
Tomáš Garrique Masaryk,
člen reformované církve, a zasadil se o zaplacení cla, neboť
na výroční listině britské Biblické společnosti z roku 1922 je Masaryk
jmenován čestným členem za
vykonané zásluhy.
Druhým zklamáním pak bylo, že válka nedovolila, aby byla Bible vsazena
do nejlepší vazby, kvalita byla horší, než se očekávalo. „Můj exemplář,
který jsem dne 22. října
1919 začal užívat, měl vazbu ještě tu nejlepší, a letos (1925),
tedy za necelých 6 let, musil jsem jej dát znovu vyvázat.“[129]
V svých memoárech se Karafiát svěřuje, že ačkoli byl velice rád, že je
práce kompletně hotová,
cítil osobní zklamání nad pozdním vydáním Bible, neboť
se ho nedožili dva lidé jemu blízcí, totiž Miss Buchanan, která zemřela ve
věku devadesáti tří let
dne 11. 1. 1912, a také dr. Heřman z Tardy, který zemřel
dne 15. 3. 1917.
Práce na revizi Bible kralické jistě nebyla lehkým úkolem, neboť korektury
trvaly celých sedm let.
Karafiát věděl, že jej čeká práce velmi náročná, ale přesto
se k ní odhodlal. Když prováděl rozbor kralického textu a odhalil některé
jeho jazykové
nedostatky, zatoužil držet v ruce Bibli, která bude dokonalejší, jakési
vzorné překladatelské dílo,
které ale neztratí nic z „barvy a vůně“ doby kralické. Proto přistoupil
Karafiát na revizi Kralické
Bible s vysvětlením, že opravy budou prováděny v duchu tehdejší doby.
Karafiát se cítil být na revizi připravený, věřil, že jeho jednání řídí
Bůh a on určí, jak se vše bude dít. V pamětech se Karafiát vyjádřil: „Mně
pak
to znamenalo, že i to jest všecko v rukou Božích. Pán Bůh zatím uspořádal
věc tak,
že když přišla pravá chvíle, žasnul jsem, jak se zavřené dvéře otvíraly,
jakoby samy od sebe.“[130]
Byl si ale vědom, že je k revizi způsobilý, protože ovládal řeckou,
hebrejskou i latinskou
gramatiku a byl vybaven i znalostí dalších cizích jazyků, např. němčiny a
angličtiny. K tomu jako
vystudovaný teolog znal dobře obsah i význam Písma. Biblické studie byly
pro Karafiáta i potěšením.
Touha po „ještě krásnějším“,
a přitom stále kralickém textu, pro něj myslím byla hnací silou vpřed.
Bibli kralickou si zamiloval
již v mládí a nemohl se tak rozhodnout pro revizi jiného biblického textu.
„Nuž pak já Kralické
Bible nikdy neopustím, neboť z našeho nynějšího pokolení nám Bibli se
vzácnějším ovzduším nikdo
nepořídí.“[131]
Domnívám se, že Karafiát svojí činností na revizi Bible Kralické jen
podtrhl
to, co již naznačil ve svých dřívějších dílech, ať už odborných,
beletristických
či básnických. Ukázal, že je člověkem, který se zcela odevzdává Bohu. Písmo
svaté je pro něho
potvrzením Boží přítomnosti a je v něm obsažena plná víra. Usiluje-li tedy
Karafiát o dosažení co
možná nejpřesnějšího překladu Slova Božího a také
o jeho přesný výklad, propaguje tak svoji víru. Karafiát touží po tom, aby
co nejvíce lidí
pochopilo Písmo, které je přivede k Ježíši. Když si uvědomíme své hříchy
a budeme Ježíše milovat, přivede nás na cestu obrácení. Obrátit se,
čili stát se poslušným před Bohem, pro Karafiáta znamená dosáhnout v
lidském životě k nejvyššímu
vrcholu. O to Karafiát usiluje, dle mého názoru, každým svým dílem.
NĚKOLIK OSOBNÍCH POZNÁMEK :
Tato Janem Karafiátem Kralická Bible OPRAVENÁ se pozná jen a pouze tak (Karafiátovo jméno není nikde uvedeno), že na úvodní straně Bible je napsáno:
TEXT KRALICKÝ Z ROKU 1613
PODLÉ PŮVODNÍHO TEXTU OPRAVENÝ. (TOTO JE TEN ROZDÍLOVÝ DODATEK)
První vydání revize Jana Karafiáta a jeho revizního výboru vyšlo roku 1915. Fyzicky bylo tištěno v Londýně. Protože probíhala 1. světová válka, kvalita papíru byla dosti špatná. Papír byl málo ohebný, tvrdý. Fyzicky se poprvé toto vydání dostalo do naší země až roku 1919. Poslední vydání vyšlo roku 1969. První revizi Kralické Bible provedl Jan Karafiát roku 1887 - oprava pravopisu i slov. Z této jeho první revize vycházejí všechna další tištěná vydání Bible Kralické od roku 1887 a to bez vyjímky. Bible Kralická v Karafiátově druhé revizi, tedy TEXT KRALICKÝ Z ROKU 1613 -
PODLÉ PŮVODNÍHO TEXTU OPRAVENÝ. (TOTO JE TEN ROZDÍLOVÝ DODATEK) nebyla církvemi přijata de facto, jak už to často v životě bývá, kvůli historickému sentimentu a nikoli z relevantních důvodů, které tyto církve dodnes nejsou schopny uvést. A zejména, mohu-li se domnívat, kvůli osobě Jana Karafiáta, který nebyl člověkem církevním zřízením nakloněn a zastával, že každý místní sbor je de facto podle Písma samostatná biblická církev, nad kterou stojí pouze Boží Slovo - Písmo (Bible), tedy Pán Bůh a nikoli nějaká další struktura a vedení.
Nejprve citace ze speciální přílohy ke 400-tému výročí 1613-2013 Bible Kralické :
Doc. Jiří Beneš, Th.D. , biblista, starozákoník:
„Kralická Bible se do mysli českých křesťanů obtiskla nevídaným způsobem.
Nejen, že po celé věky udržovala kultivovanou češtinu na velmi vysoké úrovni,
zachovala starobylá slova svědčící o nesmírné bohatosti a rozmanitosti
češtiny, ale zejména formovala duchovní život a sytila potřeby duše v
těžkých dobách. Nás, kdo jsme se museli kraličtinu učit, nutila soustředit se
pečlivě na přečtené a všímat si detailů. Po překonání počátečních obtíží si
nás podmanila, probouzela cit pro krásu slova a výstižnost myšlenky tak, že
jsme se z jejího vlivu stěží vymaňovali. Dodnes si pamatuji, kde které texty
jsou umístěny na stránce v Kralické Bibli a když cituji, tak cituji kralickou.
Měla totiž schopnost přirozeně, tzn. bez větších obtíží se do člověka
„uložit“. Přechod na ČEP byl přechodem k textu zajímavému, mnohde
přesnějšímu a srozumitelnějšímu, ale esteticky méně působivému.
Kralický text mi zůstává posvátným a jeho četba pro mě představuje
sváteční okamžik. A to nejen četba soukromá, ale zejména liturgická, tedy
bohoslužebná. Naslouchat kraličtině tlumočené člověkem s citem pro jazyk,
jemuž text mluví ze srdce, který čte duší víc než ústy, má nepopsatelný
účinek.“
Z historie Bible Kralické, Doc. Jiří Beneš, Th.D.
Citace ze speciální přílohy ke 400-tému výročí 1613-2013 Bible Kralické :
„ Roku 1594 byl připojen upravený Blahoslavův Nový zákon jako poslední (šestý) díl Šestidílky.
Roku 1596 vyšlo druhé vydání Kralické Bible v jednom svazku o 1164 stranách a bez poznámek, ale
s rejstříkem starozákonních citátů v Novém zákoně, s výkladem cizích jmen, rejstříkem perikop
pro celý církevní rok. Obsahuje však relativně mnoho tiskových chyb. Roku 1601 vydali kraličtí
samostatně Nový zákon s poznámkami (má 498 listů) a konečně roku 1613 třetí a revidované
vydání Kralické Bible v jednom svazku o 1200 stranách, text dnes nejznámější a nejužívanější.
A zároveň poslední text autenticky překladateli upravený.
Po Bílé hoře pak byla Kralická Bible již vydávána v zahraničí.
První odezvou bohaté kralické tradice je Komenského Manuálník aneb Jádro Biblí svaté, neboli
„Biblička“ (1658 v Amsterodamu). Až v roce 1709 vzešel Nový zákon z Šestidílky, a to bez
poznámek (Halle). Ten pak vyšel do vydání tolerančního patentu celkem sedmkrát.
Roku 1722 se podařilo vydat Kralickou bibli v překladu z roku 1613, upravenou a ovlivněnou
Lutherovou biblí. Nese označení První Hallská bible. Druhá Hallská bible z roku 1745 Je
nezdařenou edicí. Třetí Hallské bibli z roku 1766 se říká Elsnerova bible. Ta byla přetiskována
Biblickou britskou a zahraniční společností ještě r. 1804. Je to text Kralické Bible z roku 1613,
ovšem opět podstatně ovlivněný biblí Lutherovou. Roku 1842 je Elsnerova bible vydána v
maďarském Kyseku (bez apokryfů). Otisk Elsnerovy bible z roku 1787 a 1808 je tzv. První a
Druhá Prešpurská bible. V Berlíně pak roku 1807 vychází další kralické vydání z roku 1613, tzv.
Berlínská bible (další vydání 1813, 1824). Návrat k původnímu kralickému vydání představuje
jednak Bezděkova bible (1862-65), což je soukromá edice katolického překladatele, do níž
kreslené iniciály vypracoval J. Mánes, jednak a zejména tzv. Jubilejní bible z roku 1863, vydaná
lutherským farářem v Praze J. Růžičkou. Tento text je kombinací 1. a 3. vydání Kralické Bible a
představuje programový rozchod s vydáváním Elsnerovy bible (byť ta však byla vydávána ještě
1872-1874). Roku 1866 byla Růžičkova Jubilejní bible vydána jako text tištěný latinkou. Návrat
ke tradici kralických překladatelů představuje vydání kralického Nového zákona s poznámkami (z
r. 1601 - 889 stran) z roku 1875. Roku 1885 byly vydány samostatně kralické poznámky v Táboře.
Od roku 1887 vydává Biblická britská a zahraniční společnost Kralickou Bibli
výhradně podle vydání z r. 1613 upravenou se zřetelem na novější pravopis
reformovaným farářem Janem Karafiátem.
Tento muž s výbornou znalostí původních jazyků a textu samotné Kralické Bible se pokusil navázat na kralické revize a v jejich duchu revidoval jejich překlad z r. 1613. Po celoživotní přípravě a následné usilovné sedmileté práci od roku 1905, následně schváleném revizním výborem byl text vytištěn roku 1915, ale přišel do
země z Anglie až roku 1919 (druhé vyd. 1924).
Karafiátovu revizi Kralické Bible je možno považovat za vrcholné dílo autentické
kralické překladatelské tradice, které se však vlivem nepříznivých okolností v
českém prostředí neprosadilo.
Roku 1940 vyšla původní Šestidílka v jednom svazku a bez poznámek v Kutné Hoře (další vydání
1945, 1952), s přizpůsobeným pravopisem a v roce 1953 pak i s apokryfy. Jistým pokračováním
kralického dědictví, a zejména Komenského Manuálníku (Bibličky) je samozřejmě Kovářova Malá
bible z let 1953-1961. Jde o výbor ze Starého a Nového zákona. Pro Starý zákon je použita Kralická
Bible z roku 1613 převedená do nové češtiny. Celek, který má téměř 5000 stran, velmi dobře sloužil
v církvi i mimo ni a nahrazoval dnes populární parafrázované překlady s výkladovými poznámkami.
Ke Kralické bibli z roku 1613 vznikla v letech 1961-1967 péčí profesorů M. Biče a J. B. Součka a
jejich spolupracovníků rozsáhlá, třísvazková a zcela vyčerpávající Biblická konkordance
obsahující 2440 stran. “
„Rozbor kralického Nového zákona co do řeči a překladu“
Bible je kniha, která Jana Karafiáta provázela po celý život a byla
pro něj knihou nejdražší. Českou Bibli dostal jako dárek, když odjížděl na
studia
do Německa, v Güterslohe dostal darem ještě hebrejský a řecký originál, v
Berlíně přečetl Bibli
v polštině a ruštině.
Při studiu na vysokých školách se česká Bible stala jeho duševní potravou
a čítal z ní každé ráno šest kapitol ze Starého zákona a večer tři kapitoly
z Nového zákona.
Záměrně četl nahlas, protože „v cizím světě mohu česky jen zřídka hovořit,
a že se mně samému ta Kralická čeština náramně líbí“[104].
Při čtení nevyužíval k doplnění znalostí nebo porovnání žádnou odbornou
literaturu, neboť:
„ Jednalo se výhradně o to, abych byl přímo pod dojmem Slova Božího bez
jakéhokoli lidského
přisluhování.“[105] Pouze si při čtení na lístky zapisoval myšlenky a
otázky, které ho napadaly.
V mládí slýchával, že se „naší Bibli žádná česká kniha nevyrovná,
a že, pokud se bude na světě česky mluvit, tato kniha nemůže přijít v
zapomenutí“[106]. Na mysli
měl samozřejmě Bibli kralickou. V čem jsou ale její přednosti se nikde
nedopátral a tak se rozhodl
je odkrýt.
První pokusy učinil v době vysokoškolských studií v Berlíně, kdy roku 1867
napsal dva odborné
články[107] týkající se překladu Bible kralické, které uveřejnil farář
Heřman z Tardy v Hlasech ze
Siona dne 15. 4. 1867 bez Karafiátova jména.
Karafiátova práce Rozbor kralického Nového zákona co do řeči a překladu. S
historií našeho
Biblického textu vznikla na Hrubé Lhotě a vyšla roku 1878 v Praze nákladem
Jana Karafiáta jako
výsledek mnoholetého a každodenního obírání se Slovem Božím a to v českém
překladu i původních
jazycích[108]. Nejvíce se do studia Bible ponořil právě na Lhotě, protože
právě zde se mu do rukou
dostala šestidílná Kralická Bible, kterou mu zapůjčil střítěžský farář.
Karafiát nevěřil, že by se práci dostalo velikého uznání a že by se našel
dostatek zájemců, kteří
by tuto publikaci studovali, neboť byl přesvědčen, že Bible
se pro lidi stává knihou stále méně oblíbenou. Chtěl ale získat odpovědi na
vlastní otázky a odhalit přednosti Bible kralické.
Po předmluvě, jež obsahuje zmíněné důvody sepsání rozboru a kterou Karafiát
otiskl i v Pamětech
spisovatele Broučků[109], se studie nejprve zaobírá historií kralického
textu a především osobou
Jana Blahoslava. Karafiát vyzdvihuje kritické
i jazykové nadání kralického mistra, ale připomíná, že zdařilost překladu
je dána hlavně tím, že
Blahoslav byl „mužem upřímně nábožným“[110].
V hlavní a nejobsáhlejší části díla se Karafiát věnuje jazyku a biblickému
překladu kralických
mistrů. Jazyk považuje za „vzorný v pravém slova smyslu“[111]
a poukazuje na pětici jevů, které jsou toho příčinou. Vysoce hodnotí
důslednost Kralických ve
tvoření forem, logické pojení myšlenek, určitost a jasnost řeči, její
neobyčejnou vytříbenost a
něžnost a také její bohatost. Vše dokládá ukázkami
a příklady. Věnuje se např. deminutivům, která se v kralickém textu
vyskytují,
a poukazuje na jejich nepřeložitelnost do němčiny, angličtiny a
francouzštiny, protože jsou
„ dětinsky srdečná a zamilovaně něžná“[112]. Dochází pak k závěru ,
že kvalita jazyka kralických je srovnatelná s vybroušenou řečtinou.
V oddíle zabývajícím se překladem Karafiát vystihuje podstatu jedinečnosti
Kralické Bible v tom, že
se nejedná o pouhý překlad, ale zároveň o výklad, a uvádí deset způsobů,
jak toho kraličtí mistři
dosahovali. Karafiát ale ukazuje i na některé nedostatky kralického
překladu.
V závěru zdůrazňuje, že Kralická Bible má své přednosti, neboť překlad
je zároveň výkladem a navíc mu nechybí pobožnost. Karafiát tím míní, že
překlad nebyl vytvořen
pouze racionálně, ale že jeho součástí byla i zbožná mysl
a náboženský zájem jeho tvůrců. Je si vědom jakési náboženské
„stranickosti“
při překladu, čímž by mohla utrpět jeho věrnost, ale dle Jana Karafiáta
náboženský vliv překladu
spíše prospěl.
Výklad o kladných i záporných stránkách kralického Nového zákona ukončuje
Karafiát vyslovením
naděje, že snad přijde doba, kdy bude vytvořen ještě dokonalejší biblický
překlad, než je ten
nynější, který bude ideální po stránce jazykové, filozofické i teologické.
Svým hodnocením a postojem vůči textu Kralické Bible Karafiát odhalil
i kus své tvůrčí činnosti, respektive své postoje a metody při vytváření
díla. Dokáže být
objektivní, když kriticky odkrývá nejen přednosti, ale i vady Bible
kralické,
ale na druhou stranu nás nabádá k tomu, abychom se na věc
zkusili podívat věřícím srdcem: „Zkuste jen trošku té lásky Boží, a
uvidíte, že to pak bez
stranictví nejde, avšak bez stranictví, kteréž je podle srdce Božího.“[113]
Demonstroval, že je
milovníkem i znalcem slova Božího, a dal najevo,
že jeho práce, byť odborná, nemůže nikdy vzniknout pouze racionální
metodou.
I když bude psát odborné dílo, vždy jej bude vytvářet z pohledu věřícího
člověka, který bude
pokaždé upřednostňovat „věci Boží“ nad „věcmi lidskými“. Do svých prací
vloží vedle rozumu i srdce
naplněné Bohem, a odbornost, přesnost i přísnou logiku skloubí dohromady s
vírou a zbožností.
Kritické vydání Bible Kralické z roku 1613 (první 1887)
Při studiu Bible kralické a následném rozboru jejího jazyka došel Karafiát
k přesvědčení, že by
bylo dobré vydat Kralickou Bibli znovu, respektive pořídit její kritické
vydání, přičemž prosazoval
text z roku 1613. Sám však v rozboru Kralické Bible z roku 1613 konstatuje,
že Bratří mnohdy měnili Blahoslavův Nový zákon později do roku 1613
zbytečně a někdy i k horšímu, než k lepšímu a uvádí příklady. Obrátil se
tedy na Biblickou Společnost, která myšlenku považovala za dobrou,
protože bylo potřeba vydat text, který by byl jednotný pro všechny
evangelické církve.
Dne 5. října 1882 dostal Karafiát dopis od církevního rady Dr. z Tardy,
že rovněž navrhuje k tisku vydání z roku 1613, ale bude potřeba provést
nutné opravy, přičemž
vypočítává jednadvacet míst určených ke změně. Chce do Čáslavi svolat
konferenci.
Karafiát však s takovou revizí nesouhlasí a prohlašuje, že by byla hanba
Kralickou Bibli takto
opravovat, protože pan rada pouze vybral některé připomínky z jeho Rozboru,
který se věnuje Novému
zákonu, ale zapomíná na Starý zákon.
A vyjadřuje se dále: „Jsme tedy naprosto nepřipraveni, aniž lze
předpokládat,
že by u nás bylo mnoho znalců hebrejštiny! Nuž pak, nejsme-li ještě hotoví
mistři, nestyďme se být
zatím pilnými žáky, ale tu školáckou nedočkavost a netrpělivost hleďme v
sobě mužně ovládat.“[114]
Na konferenci v Čáslavi 4. září 1883 bylo nakonec rozhodnuto, že bude
vydána Bible z roku 1613 beze
změny, ale s připsanými návrhy oprav. Byla zvolena sedmičlenná komise,
kupodivu bez Jana Karafiáta,
ze které byl vybrán libštátský farář Havelka, aby text k vydání připravil.
Farář Havelka ale onemocněl a musel se práce vzdát, a tak navrhl
na dokončení své práce Jana Karafiáta, který ji po dohodě s církevním radou
přijal
a dokončil. Bible kralická se dočkala svého nového vydání roku 1887.
Ve svých memoárech Karafiát v kapitole týkající se korektorské činnosti
zaznamenává, že byl velmi
rád, že nově vydaná Bible byla na synodě prohlášena
za evangelický církevní text a dodává, že hlavní důležitost práce spočívala
ale v tom, že se mu
v duši rodil plán na samostatnou revizi Bible kralické, čili co by se v
textu Kralické Bible mělo
změnit a co naopak ponechat.[115]
S přibývajícím věkem a zkušenostmi nabýval Karafiát na přesvědčení,
že on je tím „mužem na správném místě“, že je člověkem, který je oprávněný
k tak náročné a precizní práci, jakou je revize Bible kralické. Zastával
však názor,
že vše leží v rukou Božích, že Bůh sám určí, kdy na revizi kralického textu
přijde
ten správný čas, a tak se v době, kdy pobýval na Hrubé Lhotě, k revizi
ještě neodhodlal. „Pán Bůh
pak zatím uspořádal věci tak, že jsem žasnul, když přišla pravá chvíle, jak
se zavřené dvéře
otvíraly, jakoby samy od sebe.“[116]
Na revizi proto Karafiát pracoval až v době pražské.
„Karafiátova“ revize Bible Kralické
Z pohledu Jana Karafiáta se jednalo o nejdůležitější literární výtvor v
jeho životě: „To skutečně
jest hlavní literární práce mého života, se kterou se ostatní
má literární práce nemůže porovnávat: Revise Bible Kralické. A už mi bylo
jasné,
jak daleko mám v této věci jít, totiž srovnávat Kralický text z roku 1613
slovo
za slovem a verš za veršem s původním textem hebrejským a řeckým, a měnit
pouze to, co se nám
slovně dnes už nehodí, a co věcně jest nesporně pochybené.“[123]
Ze všech děl, o kterých se v pamětech zmiňuje, vyčlenil revizi největší
místo
a dopodrobna vypsal, co práce obnášela. Do pamětí zanesl i dopisy a
prohlášení týkající se této
práce a svěřil se s těžkostmi, jež ho v průběhu revizní činnosti provázely.
Na revizi začal Karafiát pracovat kolem roku 1905, poté, co ukončil
desetileté vydávání
Reformovaných listů. Jako výchozí materiál k revidování posloužila
Karafiátovi jeho dřívější práce
Rozbor kralického Nového zákona co do řeči
a překladu a také rubrika v Reformovaných listech pod názvem Studie
biblické
pro učené i neučené. Vedle toho musel Karafiát ovládat řeckou, hebrejskou
a latinskou gramatiku, aby mohl porovnávat text Kralické Bible s
předlohami.
Ku pomoci si vzal ještě několik jazykových příruček a to: Geseniův
hebrejský slovník Thesaurus
linguae hebraicae, dále velkou hebrejskou Konkordanci
od Fürsta, pro Nový zákon využil řeckou Konkordanci Bruderovu a také
latinsky psaný Gnomon Novi
Testamenti od Bengela a při nesrovnalostech nahlížel
do řeckého překladu Septuaginty, do latinské Vulgáty, do německé Lutherovy
Bible, dále do Bible
anglické, francouzské i do Nového zákona cyrilometodějského.[124]
Dlouho se také nevědělo, kde se bude revidovaná Bible kralická tisknout.
Karafiát si přál tisk u
londýnské Biblické společnosti, ale ta stále otálela. Do celé záležitosti
se vložila skotská
Biblická společnost, která měla zájem Bibli tisknout. Karafiát by nebyl
proti, ale řekl si, že se
nejprve dotáže u londýnské společnosti, která je mu bližší a má s ní
zkušenosti z předchozí
spolupráce. Jakmile se Karafiát zmínil o Skotsku a Edinburghu, londýnská
společnost okamžitě
reagovala a s tiskem Bible kralické souhlasila. Karafiát se až později
dověděl, že oba podniky byly
ve sporu, neboť skotská společnost bez povolení vydávala kralický text, na
němž Karafiát pracoval
na Lhotě.
I když hledání tiskárny bylo zdlouhavé, Karafiát nezahálel a pokračoval
důsledně v revidování se
svými kolegy a později členy revizního výboru ustanoveného na přání
Biblické společnosti. Členy
výboru byli vedle Karafiáta ještě církevní rada Dr. Heřman z Tardy, senioři
Jozef Šára a Jozef
Dobeš a farář Bohumil Baštecký, který byl zkušeným korektorem Spolku
Komenského. Za revizní výbor
psal Karafiát i tzv. provolání. První informuje o blížícím se vydání Bible
kralické k jubilejnímu
roku 1915, jmenuje texty, ze kterých se při revizi vycházelo,
a vysvětluje, co a proč se opravuje.
V červenci 1912 Karafiát posílá církevním novinám zprávu revisního výboru s
názvem „K opravě Bible
Kralické“ a informuje, že byly rozeslány vzorky revize kazatelům
evangelické církve, aby se
k revizi mohli vyjádřit. Odpovědělo pouze pětadvacet z nich, zcela
nepříznivě se nikdo nevyjádřil.
Záporně na práci spojenou s revidováním Kralické Bible reagovalo několik
církevních periodik.
Časopis Církevník, vydávaný pod záštitou církve augšpurského vyznání,
nesouhlasil s organizační
stránkou práce, respektive nesouhlasil s výběrem členů do revizního výboru.
Chtěl, aby ve výboru
byli i zástupci augšpurského vyznání, kteří jsou prý lépe obeznámení s
novější biblickou vědou.
S tím Karafiát nesouhlasil, neboť on i ostatní členové výboru byli
teologicky vzdělaní lidé
a s novou vědou byli obeznámení. Karafiát však tuto novou vědu považoval
za „falešně nazvané umění“[125].
Ohlasy vyjadřující nesouhlas s některými jazykovými změnami provedenými v
Bibli kralické se
objevily také. Nepřátelské stanovisko zaujal časopis Kalich, který sepsal
připomínky do dvou článků
a vydal je jako samostatné spisky.
V prvním článku se objevují zejména narážky mířené proti práci kralických
mistrů. Kalich nesouhlasí
s výkladem a překladem Písně Šalamounovy a vybízí Karafiáta k úpravám
kralického textu. Stanovisko
Kalicha Jana Karafiáta dosti pobouřilo, protože si práce starých mistrů
velice vážil. Za výbor
vydal další prohlášení, ve kterém provádí jazykový rozbor, podle Kalicha
sporných míst, kralického
textu a vysvětluje, proč je kralický překlad Bible správný. Český text
porovnává s biblickým textem
hebrejským, řeckou Septuagintou či latinskou Vulgátou a správnost překladu
dokládá i na překladech
Bible do němčiny
a angličtiny.
Karafiátův článek z počátku roku 1913 „Ještě k opravě Bible Kralické“
reaguje na výtky z druhého
článku Kalicha, v němž se objevují vedle připomínek k jazykovým změnám též
mnohé narážky na víru a
náboženství. Kalich
byl časopisem, který působil k uznání oprávněnosti různých směrů v českém
protestantismu. Mimo jiné
také obhajoval unitářskou církev, která sice uznávala Ježíše Krista, ale
pouze jako člověka a
nikoli jako „božskou“ bytost. Tato církev neuznávala tzv. trojjedinost Boha
Otce, Syna a Ducha
svatého, čímž se podle Karafiáta staví proti Bohu i Písmu svatému a nemůže
být potvrzena jako
církev, která uznává Krista božským Spasitelem.
V souvislosti s jazykovými změnami při revizi kralického textu se Karafiát
v druhém prohlášení
vyjádřil pouze k údajně špatně přeloženému verši Šalamounovy písně, přičemž
toto tvrzení vyvrátil a
doložil jeho správnost stejnou metodou, jakou použil v prohlášení prvním.
Poukázal v překladu také
na neprofesionalitu a libovůli Kalicha, který si dovolil tvrdit, že jejich
překlad a význam je
správný, neboť
si dovolili „nepatrnou změnu v původním hebrejském textu“[126]. Karafiát k
tomuto postupu
v pamětech ironicky dodává: „Měli tedy Kraličtí před 350 lety vědět,
že si páni z Kalicha text opraví, měli si jej také opravit, a tak
překládat,
a bylo by dobře. Ale to Kraličtí neudělali. Oni věrně a krásně přeložili
hebrejský text
neporušený.“[127]
Dále podrobně vykládá odborně překladatelsky omyly takzvané „textové
kritiky“ a mimo jiné píše: - "nadto mají Kraličtí jiné rádce, o kterých ti
vaši němečtí rádcové nemají potuchy“ - zde odkazuje na zdaleka nejstarší
český text z původních jazyků (který již ve své době zase vycházel z toho
nejlepšího, co bylo z původních jazyků uchováno). Pro milovníky Božího
Slova v českém jazyce ponecháme zde nezodpovězeno jaký rukopis, aby byl
čtenář nucen přemýšlet.
Celkově Karafiát „odmítá naprosto všecko,což němečtí bezvěrci směle za vědu
vydávají a nazývá to falešně nazvaným uměním“ s odkazem na 1 Tim 6, 20.
Dále Karafiát v článku popisuje, jakým způsobem je členěn text, proč jsou
některá slova jinak
graficky upravená a zdůvodňuje přítomnost paralelek a poznámek v textu.
Rovněž informuje čtenáře o závazcích Biblické společnosti k tisku Bible
kralické a dodává, že
s Biblickou společností byl sepsán protokol, jenž zachycuje práva a
povinnosti obou stran, existuje
v českém i anglickém jazyce a je uložen v Londýně, Berlíně i v Praze a je
též přiložen k poslední
vůli Jana Karafiáta.
Roku 1915 pak článkem „Milovníkům Slova Božího“ oznamuje, že Bible kralická
je již vytištěna, ale
přivezena do českých zemí bude až po skončení války. Děkuje stávajícímu
reviznímu výboru a též
prof. Dr. Ignáci Kadlecovi
a prof. Antonínu Vávrovi za spolupráci.
K jubilejnímu výtisku Bible měl být pořízen ještě přípisek vysvětlující
několika slovy čtenářům,
proč bylo zapotřebí provést revizi biblického textu
a odůvodnit též zvolené technické parametry pro nový tisk Bible, zejména
velikost
a formát písma. Sepsáním byl pověřen Karafiát a napsal stať s názvem
„Čtenářům opraveného překladu
Bible Kralické“, ale Biblická společnost ji neotiskla, protože byla příliš
dlouhá. Karafiát ji
proto uveřejnil alespoň v novinách a zanesl ji také
do svých pamětí.[128] V pojednání oslavuje Hospodina a chválí kralické
mistry
za jejich bohulibou činnost, vysvětluje, že i oni byli jenom lidé a tudíž
omylní,
a proto je pořízena revize Bible kralické, která si rovněž neklade nárok
na dokonalost . Čtenářům pak dopodrobna vykládá o pomůckách v textu, jakými
jsou orientační
letopočty, značky, paralelky u dosavadních Kralických Biblí nebyly z doby
Bratří, ale z dob Bible hallské „a tak se s nimi směleji nakládalo“ apod.
Dne 22. října 1919 byl Karafiátovi ze zahraničí doručen první výtisk
revidované Bible kralické.
Teprve tehdy považoval práci za ukončenou a cítil upřímnou radost.
Dostavilo se však i zklamání.
Hrozilo, že se bude z vazby Bible platit drahé clo, čímž by se Bible pro
české občany značně
prodražila. Když však Karafiát obdržel dodávku nově vytištěných Biblí, clo
po něm nikdo nežádal
a ani se o něm nemluvilo. Karafiát má za to, že ve věci zakročil prezident
Tomáš Garrique Masaryk,
člen reformované církve, a zasadil se o zaplacení cla, neboť
na výroční listině britské Biblické společnosti z roku 1922 je Masaryk
jmenován čestným členem za
vykonané zásluhy.
Druhým zklamáním pak bylo, že válka nedovolila, aby byla Bible vsazena
do nejlepší vazby, kvalita byla horší, než se očekávalo. „Můj exemplář,
který jsem dne 22. října
1919 začal užívat, měl vazbu ještě tu nejlepší, a letos (1925),
tedy za necelých 6 let, musil jsem jej dát znovu vyvázat.“[129]
V svých memoárech se Karafiát svěřuje, že ačkoli byl velice rád, že je
práce kompletně hotová,
cítil osobní zklamání nad pozdním vydáním Bible, neboť
se ho nedožili dva lidé jemu blízcí, totiž Miss Buchanan, která zemřela ve
věku devadesáti tří let
dne 11. 1. 1912, a také dr. Heřman z Tardy, který zemřel
dne 15. 3. 1917.
Práce na revizi Bible kralické jistě nebyla lehkým úkolem, neboť korektury
trvaly celých sedm let.
Karafiát věděl, že jej čeká práce velmi náročná, ale přesto
se k ní odhodlal. Když prováděl rozbor kralického textu a odhalil některé
jeho jazykové
nedostatky, zatoužil držet v ruce Bibli, která bude dokonalejší, jakési
vzorné překladatelské dílo,
které ale neztratí nic z „barvy a vůně“ doby kralické. Proto přistoupil
Karafiát na revizi Kralické
Bible s vysvětlením, že opravy budou prováděny v duchu tehdejší doby.
Karafiát se cítil být na revizi připravený, věřil, že jeho jednání řídí
Bůh a on určí, jak se vše bude dít. V pamětech se Karafiát vyjádřil: „Mně
pak
to znamenalo, že i to jest všecko v rukou Božích. Pán Bůh zatím uspořádal
věc tak,
že když přišla pravá chvíle, žasnul jsem, jak se zavřené dvéře otvíraly,
jakoby samy od sebe.“[130]
Byl si ale vědom, že je k revizi způsobilý, protože ovládal řeckou,
hebrejskou i latinskou
gramatiku a byl vybaven i znalostí dalších cizích jazyků, např. němčiny a
angličtiny. K tomu jako
vystudovaný teolog znal dobře obsah i význam Písma. Biblické studie byly
pro Karafiáta i potěšením.
Touha po „ještě krásnějším“,
a přitom stále kralickém textu, pro něj myslím byla hnací silou vpřed.
Bibli kralickou si zamiloval
již v mládí a nemohl se tak rozhodnout pro revizi jiného biblického textu.
„Nuž pak já Kralické
Bible nikdy neopustím, neboť z našeho nynějšího pokolení nám Bibli se
vzácnějším ovzduším nikdo
nepořídí.“[131]
Domnívám se, že Karafiát svojí činností na revizi Bible Kralické jen
podtrhl
to, co již naznačil ve svých dřívějších dílech, ať už odborných,
beletristických
či básnických. Ukázal, že je člověkem, který se zcela odevzdává Bohu. Písmo
svaté je pro něho
potvrzením Boží přítomnosti a je v něm obsažena plná víra. Usiluje-li tedy
Karafiát o dosažení co
možná nejpřesnějšího překladu Slova Božího a také
o jeho přesný výklad, propaguje tak svoji víru. Karafiát touží po tom, aby
co nejvíce lidí
pochopilo Písmo, které je přivede k Ježíši. Když si uvědomíme své hříchy
a budeme Ježíše milovat, přivede nás na cestu obrácení. Obrátit se,
čili stát se poslušným před Bohem, pro Karafiáta znamená dosáhnout v
lidském životě k nejvyššímu
vrcholu. O to Karafiát usiluje, dle mého názoru, každým svým dílem.
NĚKOLIK OSOBNÍCH POZNÁMEK :
V této zemi je již prakticky neznámo, že Kralickou Bibli revidoval (opravil) výborný znalec původních jazyků Jan Karafiát (1846-1929), kterýžto text byl vydán v roce 1915 Biblickou společností v Londýně (s vrocením V Praze) a do naší země se poprvé dostal v roce 1919. Další vydání následovala ještě 50 let.
V roce 1912 vyšlo "Provolání revisního výboru" k veřejnosti, kde se (mimo jiné) píše:
"Měníme text Kralický jen, kde původní text má nade všecku pochybnost jiný smysl. Často pak jsme od změny zdánlivě žádoucí upustili, protože se ukázalo, že znění Kralické má aspoň tolik důvodů pro sebe jako to, co se čte v jiných překladech. - A ještě častěji jest překlad Kralický proto tak vydařený, že není na literu doslovný. Tu také neměníme nic."
"Skutečnou těžkost působilo jen to, že jsme si přáli mít starý text Kralický zachovalý v poznámkách pod čarou. Bylyť proti tomu dva důvody. Předně, Biblická společnost v jiných opravených vydáních starých textů neotiskuje. A za druhé, Biblická společnost si přeje mít krásný tisk, když však je strana plná všelijakých znamének, a pod čarou jest plno poznámek, tu jest nemožno docílit úpravu velice krásnou. Proto jsem se uvolil svou práci pro Biblickou společnost přepracovat tak, aby všecky podstatnější poznámky přešly do textu, z ostatních se pak udělaly věcné paralelky, a to vše v tom smyslu, aby text tak upravený zůstal na vždy majetkem Biblické společnosti."
---
Závěrem bych chtěl znovu citovat Doc. Jiří Beneše, Th.D. :
--
"Od roku 1887 vydává Biblická britská a zahraniční společnost Kralickou Bibli
výhradně podle vydání z r. 1613 upravenou se zřetelem na novější pravopis reformovaným farářem Janem Karafiátem.
Tento muž s výbornou znalostí původních jazyků a textu samotné Kralické Bible se pokusil navázat na kralické revize a v jejich duchu revidoval jejich překlad z r.1613. Po celoživotní přípravě a následné usilovné sedmileté práci od roku 1905, následně schváleném revizním výborem, byl text vytištěn roku 1915, ale přišel do
země z Anglie až roku 1919 (druhé vyd. 1924).
Karafiátovu revizi Kralické Bible je možno považovat za vrcholné dílo autentické kralické překladatelské tradice, které se však vlivem nepříznivých okolností v
českém prostředí neprosadilo."
---
Nakonec bych rád dodal, co Jan Karafiát napsal o Unitářích (tedy k těm, které propagoval i prezident Masaryk) :
"Hledajícím a pochybujícím jsem vždycky ke službám. Ale když tady jedni Božství Pána Ježíše okázale popírají, a ti druzí jim vymáhají a zastávají oprávněnost v církvi Toho z mrtvých Vstalého, který nás vykoupil krví Svou, musím já se jich pilně varovat. Ten "Tichý a Pokorný srdcem" volá: "Běda vám," a opět: "Běda vám," a vždy znovu: "Běda vám." - Komu běda? - "Jestliže nebudete věřiti, že já jsem, zemřete ve hříších svých." - "Protož jsem řekl vám, že zemřete ve hříších svých." Jan 8, 24
Ó běda, běda, bez Božského Spasitele zemřete ve hříších svých. -- Všickni vy sprostní, kteří nechcete zapírat Pána Ježíše, jděte těm Unitářům zdaleka z cesty, a slyšte hlas Krále našeho: "Dána jest mi všeliká moc na nebi i na zemi." -- "Poďtež ke mně všickni." -- "Zůstaňtež ve mně, a já ve vás." -- Nikoho pak a ničeho se nebojme. -- Aj, já s vámi jsem po všecky dny, až do skonání světa. Amen." Mat 28, 20
